Filokalie

RODINOV, A.O. — ŠLENOV, D., „Добротолюбие“, in Православная энциклопедия, 15, Cerkovno-naučnyj centr „Pravoslavnaja enciklopedija“, Moskva 2007, s. 491–512; přeložil Alan Černohous.

I. Řecká Filokalie

Název — Redaktoři — Rukopisná tradice — Vydání — Záměry a úlohy redaktorů — Jazyk — Autoři a texty — Žánry — Postavení otců Filokalie v asketické tradici Církve

II. Církevněslovanská Filokalie

III. Ruská Filokalie

(Připravujeme)

Řecky Φιλοκαλία, staroslověnsky Добротолюбие je antologie textů svatých otců (od 4. do 15. století), které se staly známými v pravoslavném světě. Věnují se převážně modlitebně­-kontemplativnímu způsobu mnišského života. Většina spisů, které se staly součástí Filokalie v řečtině, byla k dispozici na Svaté hoře Athos už ve 14. století v době rozkvětu hésychasmu. Filokalii v její definitivní podobě připravili k vydání bývalý korintský metropolita sv. Makarius (Notaras) a ctih. Nikodém Hagiorita. Součástí celé knihy se staly pečlivě zredigované a systematizované bohaté materiály, které tito dva autoři shromáždili ze svatohorských rukopisných sbírek. Filokalie zůstává dodnes zásadní „encyklopedií“ duchovního života.

I. Řecká Filokalie

Název

Řecké slovo φιλοκαλία (doslova: láska k dobru nebo ke kráse) mělo v pozdní antické a v křesťanské literatuře mnoho významů. To vyplývá především z mnohovýznamnosti samotného pojmu „dobro“ (καλόν). Starší slovesná forma φιλοκαλέω znamenala „zkrášlovat, uklízet, připravovat, zlepšovat, pečovat, očišťovat, vybraně mluvit“.

V případě celé řady autorů bylo slovo „filokalie“ takřka ztotožňováno se slovním spojením „láska k moudrosti“ (filosofie). Tak je tomu např. u rétorika Aelia Aristida 1 nebo u sv. Augustina („Co je filosofie? Láska k moudrosti. Co je filokalie? Láska ke kráse. Zeptej se Řeků. A co je vlastně moudrost? Není to snad pravá krása?“2).

Někdy se termín „filokalie“ objevuje jako výraz pro označení ctností vedle trpělivosti, dobročinnosti, mravnosti, krásy atd. 3

Pro sv. Řehoře Nysského je „láska ke kráse“ synonymem vzdělanosti.4 V jednom ze spisů, jejichž autorství je připisováno právě sv. Řehoři Nysskému, je tento pojem líčen jako Stvořitelova všemohoucí Prozřetelnost. 5

Sv. Řehoř Naziánský tento termín používá pro označení „krásy chrámu“. 6 Ovšem autor, jehož díla byla připisována sv. Efrémovi Syrskému, v tomto pojmu vidí „krásu oděvu“ nebo „jídel“, tedy krásu, jíž se člověk nemá nechávat unášet. 7

V křesťanské tradici začalo být slovo „filokalie“ používáno rovněž pro označení „sborníku vybraných úryvků“ nebo „antologií“. Tak třeba Eusebios z Cesareje uvádí, i když to dále nijak nevysvětluje, že bostrijský biskup Beryllus po sobě vedle listů a spisů „zanechal různé filokalie“ (διαφόρους φιλοκαλίας καταλέλοιπεν). 8 Nejspíše se jednalo o sborníky a nikoliv o samostatné spisy, ačkoliv o jejich obsahu není nic známo.

Nejvýznamnější památkou starokřesťanské literatury, která dostala tento název, se stal sborník úryvků z Origenových spisů, které shromáždili světitel Bazil Veliký a světitel Řehoř Naziánský v Annisu, tedy v místě jejich společných asketických počinů z mládí v letech 358–359. Z úvodu vyplývá, že kappadočtí otcové nazvali jimi sestavený sborník Filokalie (slovansky: Добротолюбие) a poslali ho tianskému biskupovi Teodorovi, aby z něj vytěžil intelektuální i duchovní poučení (καὶ σπουδῇ καὶ πνεύματι βοηθούμενος). 9

Sv. Teofan Zatvornik nazývá ve svém překladu Fotiovo dílo Bibliotheca (Myriobiblon) „filokalií“. 10 Možná proto, že v některých kodexech díla Bibliotheca byly převyprávěny obsahy děl asketických otců (např. Diadocha z Fotiky a Nila Askety). 11

Kněz Pavel Florenskij se pokoušel ve starším významu slova φιλοκαλία najít asketický smysl. Slovo „‚Krása‘ (staroslověnsky: ‚Доброта‘) je tady chápáno ve starodávném a obecném významu, který vyjadřuje spíše krásu, než mravní dokonalost. Slovo ‚filokalie‘ tedy znamená ‚lásku ke kráse‘. Vždyť opravdu, asketika přece nevytváří ‚dobrého‘, ale právě ‚krásného‘ člověka. Charakteristickou zvláštností svatých asketů přece vůbec není jejich ‚dobrota‘, se kterou se můžeme setkat i u lidí hrubě tělesných, nevyjímaje ani naprosté hříšníky, nýbrž je to jejich duchovní krása, ta oslepující krása zářivé a světlé osobnosti, která není nízkému a tělesnému člověku nijak dostupná“. 12

Není pochyb o tom, že sv. Makarius z Korintu a ctih. Nikodém Hagiorita měli při volbě názvu pro svůj sborník na mysli právě Origenovu Filokalii, ačkoliv úlohy, které si kladli, stejně jako celkový charakter jejich práce, byly zásadně odlišné. Sv. Makarius z Korintu a ctih. Nikodém Hagiorita se snažili vytvořit univerzální sborník, který by neobsahoval jen úryvky, ale také kompletní spisy řady autorů, kteří představovali různé asketické tradice a etapy, a kteří pocházeli z různých zeměpisných oblastí. Ctih. Nikodém ve svém úvodu říká, že tento sborník má v sobě do harmonického celku spojovat Ráje otců 13 (τὸν τῶν Πατέρων Παράδεισον) a zlatých řetízků ctností 14 (τῶν ἀρετῶν τὴν χρυσῆν σειράν). 15 Ve Filokalii se přitom našlo místo i pro takové Evagriovy asketické spisy, v nichž se nevyjadřovaly jeho extrémní teologické přístupy, které jsou ještě méně přijatelnější, než názory Origenovy.

Redaktoři

To, že sestavili a vydali Filokalii sv. Makarius z Korintu a ctih. Nikodém Hagiorita, víme hlavně ze Života ctih. Nikodéma, který (v letech 1812–1813) pořídil jeho přítel jeromonach 16 Eutymios. Dále se o tom dozvídáme z Listu ctih. Atanáše Paroského (1721–1813) a z druhého slovansky napsaného listu ctih. Paisije (Veličkovského) (1722–1794), který poslal Teodosiovi, archimandritovi kláštera sv. Sofronia. Jeromonach Eutymios se zmiňuje o tom, že na sestavování Filokalie se nepodílel jen Makarius, ale také ctih. Nikodém. Ve dvou jiných zdrojích je přitom zmiňován jen sv. Makarius.

Průběh přípravy vydání Filokalie by mohl celkově vypadat následovně. Sv. Makarius od mládí choval zvláštní lásku k textům svatých otců. Během své návštěvy Svaté hory Athos v letech 1775 a 1777 shromáždil v různých klášterech rukopisy, které se později staly součástí Filokalie. Navštívil klášter Vatopedi, v jehož knihovně, jak svědčí ctih. Paisij (Veličkovskij), „nalezl poklad nevyčíslitelné hodnoty, když přečetl knihu o spojení mysli s Bohem, jejíž text v dávných dobách shromáždili všichni velicí svatí horlivci, stejně jako další knihy o modlitbě…“ 17 Zcela možné je i to, že sv. Makarius navštívil podobně jako ctih. Paisij poustevnický skyt sv. Basila, jehož mnichové přepisovali rukopisy asketicko­-kontemplativního obsahu (spisy Antonína Velikého, Petra Damašského, Řehoře Sinajského a dalších). 18

Když Makarius navštívil Athos podruhé, poté, co „se poklonil svatým klášterům, přišel do Karyés, kde byl pohostinně přijat do cely ‚Svatého Antonína‘. Tady se setkal s Nikodémem a poprosil jej, aby se podíval na jeho Filokalii.“ 19

Nikodém byl v té době ještě mladý athoský asketa, který žil na Svaté hoře (v klášteře Dionýsia /Дионисиат/) teprve asi dva roky (od r. 1775). Jako spisovatele jej tehdy ještě nikdo neznal. Se sv. Makariem se setkával už dříve na ostrově Hydra zhruba v letech 1773–1774 a na Athosu v r. 1775. Třebaže tato setkání nikdy netrvala příliš dlouho, Nikodém stihl k asketicky laděnému biskupovi přilnout a zvolil si jej za svého duchovního otce.

Právě cela nesoucí jméno sv. Antonína Velikého, na jejímž místě byl později postaven skyt apoštola Ondřeje, se podle všeho stala oním místem, kde byly korigovány materiály Filokalie a připravovány do podoby vhodné pro tisk. Ctih. Nikodém splnil práci, která mu byla svěřena formou poslušenství, během jednoho či dvou let, neboť je známo, že už v roce 1778 se vrátil do kláštera Dionýsia.

Ctih. Nikodém korigovanou variantu Filokalie buď osobně, nebo přes někoho předal sv. Makariovi, který ji odvezl do Smyrny. Odsud bylo knihu, jejíž vydání bylo podporováno mnoha štědrými dary, nutné odeslat k tisku do Benátek. Ve Smyrně se sv. Makarius setkal s hlavním dobrodincem Janem Mavrokordatem, který ho přijal do svého domu, a „slíbil mu, že posvátnou Filokalii otců pošle do tisku, neboť je to kniha pro duši nejprospěšnější.“ 20

Ode dne dokončení redakce knihy do jejího vydání v r. 1782 uplynulo asi pět let. Podle svědectví ctih. Paisije (Veličkovského) se sv. Makarius souběžně s vydáním Filokalie zabýval rovněž přípravou Egyptského pateriku a děl ctih. Simeona Nového Teologa do tisku, stejně jako řadou dalších textů svatých otců. Sv. Makarius měl v plánu vydat postupně všechna díla asketických otců, aby zabránil jejich ztrátě, a aby neupadla do zapomnění. 21

Badatelé hodnotí míru účasti sv. Makaria a ctih. Nikodéma na přípravě materiálů pro Filokalii různě. Tak třeba současný badatel, anglický patrolog dioklejský biskup Kallistos (Ware), říká, že „mnohem důležitější role patřila sv. Makariovi. Právě on byl v celé věci nejiniciativnější. On rozhodoval o tom, kteří autoři a které texty se stanou součástí celé knihy. On rozhodoval o podobě definitivní varianty textu pro tisk.“ 22

Nejspíše to byl právě sv. Makarius, kdo práci celkově vedl a vybíral materiály, zatímco ctih. Nikodém vedle korektur a redakce textů sestavil celkovou předmluvu a úvodní články ke každému autorovi.

Také ctih. Paisij (Veličkovskij) informuje o tom, že zásadní práci na přípravě knihy provedl sv. Makarius. 23

Není vyloučeno, že ctih. Paisij měl k dispozici nám neznámé zdroje, nebo se o tom dozvěděl od mnicha Řehoře, který byl blízký známý sv. Makaria.

Ovšem ani přínos ctih. Nikodéma, který se vyznačoval výjimečnými schopnostmi a nevšední pečlivostí, nebyl patrně bezvýznamný. Ctih. Nikodém připravil na základě žádosti sv. Makaria k vydání rovněž asketický sborník Pavla Evergetina (11. století) 24, který byl vydán v roce 1783. 25

Rukopisná tradice

Součástí Filokalie jsou kromě obecné předmluvy a textů svatých otců rovněž krátké úvody ke každému autorovi. Informace, které jsou v těchto článcích uváděny, jsou dnes sice již částečně zastaralé, nicméně přesto jsou výsledkem velmi pečlivé práce, která nesplňuje jen podmínky četby prospěšné pro duši, ale také požadavky vědeckého studia.

Vydavatelé Filokalie se nikde nezmiňují o tom, jaké rukopisy konkrétně používali jako základní texty, ač výjimečně byly studovány různé textové varianty. Z toho vyplývá, že v procesu přípravy vydání bylo studováno několik rukopisů.

Ctih. Paisij ve svém listu uvádí, že Filokalia je v zásadě vytvořena na základě dvou (či více) rukopisů z knihovny kláštera Vatopedi. V první části jsou shromážděny spisy otců o spojení mysli s Bohem, zatímco ve druhé jsou shromážděny spisy o modlitbě. 26

Texty о modlitbě, jimiž Filokalie končí, jsou nejspíše převzaty od hésychastů ze čtrnáctého století. A. E. Tachiaosovi se podařilo tyto rukopisy předběžně identifikovat. Za základní považuje rukopis Vat. Gr. 605, ze 13. století, který byl určen pro četbu v celách. Je napsán narychlo a obsahuje mnoho zkratek. Vyloučit nelze ani jeho pozdější původ, konkrétně první polovinu čtrnáctého století. Rukopis Vat. Gr. 262, z 15. století považuje Tachiaos za přílohu. 27

Otázku původu Filokalie však tato identifikace vyčerpávajícím způsobem vyřešit nemůže. Známý patrolog S. Papadopulos v rozboru věnovaném sv. Makariovi z Korintu odmítá uznat rukopis Vat. Gr. 605 za nejdůležitější původní zdroj. 28

Za prvé, asketické traktáty v něm podle něj ve srovnání s teologickými traktáty tvoří menší část. Většinu děl z tohoto sborníku napsali sv. Řehoř Divotvůrce, sv. Atanáš Veliký, sv. Řehoř Naziánský, sv. Řehoř Nysský, sv. Jan Zlatoústý, ctih. Jan Damašský, ctih. Maxim Vyznavač, sv. Fotius Konstantinopolský a další. Rukopis mimo to obsahuje spisy jen 6 autorů Filokalie z celkových 36 a dokonce i tento materiál byl použit jen částečně. Výchozí rukopisy děl mnoha otců, které jsou ve Filokalii uvedeny, tak zůstávají dodnes neznámé.

Vydání

Poprvé byla Filokalie vydána v roce 1782 v Benátkách. Titulní stránka obsahovala rozsáhlý název: Filokalie svatých asketů sestavená podle našich svatých Otců, nositelů Boha. Tato kniha čtenáře poučí o tom, jak lze prostřednictvím praxe a kontemplace mravní filosofie očistit mysl, jak ji lze posvětit a učinit dokonalou. Korigována byla co nejpečlivěji a nyní byla vydána díky podpoře nejváženějšího a nejbohumilnějšího pana Jana Mavrokordata k všeobecnému prospěchu pravoslavných věřících.

Na tomto ani na žádném jiném místě Filokalie nejsou uvedena jména jejích redaktorů, tedy sv. Makaria a ctih. Nikodéma, neboť ti si přáli zůstat v anonymitě. Uvedeno je pouze jméno Jana Mavrokordata, vysoce postaveného dobrodince vydání, známého moldavského státníka řeckého původu.

Vzhledem k tomu, že Mavrokordat v Moldavsku vládl v letech 1743–1747, byl už v roce 1782 zřejmě velmi stár. Existují však pádné důvody k tomu, že se jedná o jiného člověka, narozeného v roce 1740.

Na titulní straně je uveden název tiskárny, v níž byla kniha vytištěna – „tiskárna Antonia Bortoliho“. Na konci knihy je vytištěno potvrzení, podepsané cenzory z univerzity v Padově, podle něhož Filokalie neobsahuje nic, co by bylo „v rozporu se svatou katolickou vírou“, ani „v rozporu se zásadami a dobrými mravy“ (contro la Santa Fede Catholica… contro Principi, e buoni costumi). 29

První vydání Filokalie bylo rozděleno do dvou částí s průběžným stránkováním.

Záhy po vydání Filokalie se její výtisky staly nesmírně vzácnými jak na Východě, kde se kniha setkala s nadšeným ohlasem v mnišských kruzích, tak i na Západě. Takřka celý náklad vydaný v Benátkách byl poslán na Východ. Dokazuje to skutečnost, že vydavatelé patrologie J.­-P. Migneho dokázali najít výtisk Filokalie teprve až v r. 1864, tedy po vydání 34. svazku obsahujícího spisy Makaria Velikého. 30

V 85. svazku byl vydán řecký text Povzbudivých veršů (Capita hortatoria) Jana Karpatského podle textu Filokalie, tedy „knihy nejvzácnější ze vzácných“ (Ex libro inter rariores rarissimo). 31 Texty, které jsou součástí Filokalie, byly částečně vydány také v dalších svazcích (PG 28, 34, 40, 65, 79, 90, 91, 93, 95, 120, 143, 147, 150, 155).

Poslední, tedy 162. svazek řecké patrologie, v němž byly shromážděny texty filokalických otců Antonína Velikého, Izajáše Poustevníka, Diadocha z Fotiky, Teodora z Edessy, Filemona, Teognostа Alexandrijského, Filotea Sinajského, Teofanа a Petra Damašského, shořel během požáru tiskárny v roce 1868.

Druhé vydání řecké Filokalie, které je již rozděleno do dvou svazků, a které vyšlo v Athénách v roce 1893, se takřka plně shoduje s vydáním prvním. Přidány jsou do něj jen dodatečné verše, za jejichž autora je považován patriarcha Kalist II. Xantopulos. 32

Třetí, pětisvazkové vydání, inicioval archimandrita (v té době diákon) Epifan Theódopulos, známý teolog a autor duchovní literatury (Athény 1957, 1958, 1960, 1961, 1963).

Toto vydání má celkově spíše vědecký charakter. V řadě případů jsou k němu přidány odkazy na Písmo svaté a na další zdroje. Korigována je též mylná interpunkce.

V pátém svazku je uveden rejstřík řeckých termínů (obsahuje též vlastní jména). Sestavil jej metropolita Panteleimon (Karanikolas). Obsahuje rovněž index citací z Písma svatého, který sestavil diákon Epifan (s. 115–390). Úvody a texty přitom prakticky zůstaly beze změny.

Další vydání řecké Filokalie bylo přetištěno v reprintu podle třetího vydání (Athény 1974–1976 a v dalších letech). První, benátské vydání Filokalie, bylo v roce 1999 vytištěno znovu na Svaté hoře Athos ve vydavatelství kláštera Šimona Petra. Souběžně bylo vydáno také na CD­-disku, který dále obsahuje dodatečné materiály а nové úvodní články, které napsal biskup Kallistos (Ware).

Záměry a úlohy redaktorů

Zásadní záměr Filokalie je zmíněn už na titulní straně. Kniha má napomoci dosažení dokonalosti mysli. Podrobněji je tento záměr uveden v předmluvě. Filokalie má doplnit úbytek duchovní literatury, která kvůli „dávnosti dob, vzácnosti a praktické nemožnosti ji vydávat téměř docela vymizela, zatímco tam, kde ještě zůstala, ji požírají moli.“ 33

Filokalie se má stát spasitelnou cestou ke spojení s Bohem a ke zbožštění:

„Pojďte vy všichni, kdo jste se stali účastníky pravoslavného poznání, lidé ze světa i mnichové, kdo se pokoušíte najít Boží království, které je přece ve vás, a kdo chcete nalézt na poli srdce skrytý poklad, jímž je nejsladší Ježíš Kristus…“ 34

Myšlenka návratu k životu podle zásad svatých otců, kterou se nechali vést redaktoři Filokalie sv. Makarius a ctih. Nikodém, byla jednou z klíčových pro hnutí mnichů ve sporu o kolivu (od slova κόλλυβον, jež znamená „vařené zrno“), které vzniklo ve druhé polovině 18. století Vařené zrno bylo symbolem vzkříšení lidského těla. Bylo používáno jako zvláštní vzpomínkové pohoštění.

Hnutí o kolivu vznášelo námitky proti zvyku mnichů athoského skytu sv. Anny přenášet vzpomínání zesnulých ze soboty na neděli. Projevili se tak jako horliví zastánci tradiční zbožnosti, která se vyjadřuje v častém přijímání a ve zbožném vztahu vůči svatosti dne vzkříšení. 35

Vznešené snahy redaktorů Filokalie i samotných zastánců tradice ve sporu o kolivu se přitom ukázaly být mnohem důležitější, než bezprostřední důsledky sporu, který nebyl jednoznačně vyřešen ani v Konstantinopolském patriarchátu. 36

Jazyk

Téměř všechny texty Filokalie byly vydány v „patristické“ čili byzantské řečtině, tedy v jazyce, ve kterém byly původně napsány. Výjimku tvoří 7 krátkých úryvků na konci. 37 Ty byly sepsány jednodušším jazykem, který má blíže k nové řečtině. Totéž platí i o spisech Jana Kassiána, jehož úryvky byly kdysi velmi dávno přeloženy z latiny.

Autoři a texty

Otcové – autoři Filokalie se liší původem i národností (Řekové, Koptové, Syřan, Latiník). Liší se vzdělaností (ctih. Maxim Kavsokalivit 38 bez vzdělání na jedné straně a nejvzdělanější ze všech sv. Řehoř Palama na straně druhé). Lišili se hierarchickým postavením v církvi (od prostého mnicha po konstantinopolského patriarchu). Jeden z nich (Nikefor Poustevník) byl před svým obrácením na pravoslaví katolík. V uvedeném výčtu autorů uvádíme vydání řeckých textů a ruských překladů.

1. Antonín Veliký

Rady o chování lidí a o správném způsobu života (Παραινέσεις περὶ ἥθοῦς ανθρώπων, καὶ χρηστῆς πολιτείας, in СPG 2347; Φιλοκαλία, 1782, s. 11–30; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 4–27; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 63–94). Autorství tohoto spisu, jenž bývá zařazován mezi asketický literární žánr centurií, patrně nepatří sv. Antonínovi Velikému (asi 251–356), nýbrž významně pozdějšímu autorovi Antonínovi Melissovi.

Rady jsou sestaveny pod vlivem nejrůznějších stoických a platonických zdrojů z prvního až čtvrtého století. V textu se sice často setkáváme s mravními úvahami Seneky, Epiktéta, Marka Aurelia a Sallustia, autor je však zredigoval v křesťanském duchu. Při aplikaci klíčových pojmů křesťanské teologie projevil značnou nesmělost (nejsou zmiňováni Pán Ježíš Kristus, Bohorodička, svátosti apod.).

Tvrzení, že autorství těchto spisů patří sv. Antonínovi, které se snažil zdůvodnit ctih. Nikodém Hagiorita, nelze akceptovat z toho důvodu, že Rady se od jiných spisů sv. Antonína jak obsahově, tak stylisticky významně odlišují.

V Radách je v duchu subtilní tradice christianizovaného helénismu zdůrazňována láska ke vzdělanosti (8. verš) a ke studiu věd (26. verš). Je zde vykládána nauka o mysli (verše 20, 98, 135 a další) a o duši (verše 94, 166). Je tu vyjádřen zdrženlivý postoj vůči tělu (verše 50, 129) a vůči všemu stvořenému (87. verš) atd. 39

Podle hodnocení řeckého patrologa P. K. Chréstu je ústřední téma 170 veršů „zaměření sil vskutku rozumného člověka na získání štěstí. Názory, které jsou v těchto verších vysloveny, mají v zásadě filosofický podtext, a nejsou typické pro chápání světa a působnost velikého askety (tj. Antonína). Nebylo by ale správné tvrdit, že se jedná o text pohanský (předkřesťanský), inspirovaný stoiky či platoniky. Jsou v něm totiž obsažena zásadní stanoviska křesťanské nauky o třech osobách Trojice, o spáse, o osobě Spasitele, o Boží milosti… Toto dílo bylo sv. Antonínovi připsáno nejspíše kvůli smíšení rukopisů“. 40

2. Izaiáš Poustevník (ze Skétis, Nitrijský)

27 krátkých fragmentů ze spisu Asketikon, který poprvé vydal Augustin Jordanités podle rukopisu ze 17. století 41 Fragmenty nesou název O střežení mysli (Περί τηρήσεως τού νοός, in СPG 5555/7; ΟΡΟ 5555/7; Φιλοκαλία, 1782, s. 33–37; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 30–35; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 456–463).

Někteří současní badatelé ztotožňovali redaktora Asketikonu se známým poustevníkem Izaiášem z Gazy, původem z Egypta. Jiní badatelé toto ztotožnění ale nepovažují za přípustné. Hlavní argumenty vznášené ve prospěch autorství Izaiáše z Gazy jsou tyto: 1) v jeho syrském Životě, který sestavil Zachariáš Rétor, se praví: „Tento otec Izajáš, jemuž náleží Kniha rad“ (v latinském překladu ze syrštiny Liber admonitionis, který odpovídá řeckému Περί παραινέσεως). 42 Dále se zde uvádí, že (otec Izaiáš) „napsal mnoho rad a (také psal) o dalších pravidlech mnišského života“ („scripta multa de admonitione et aliis vitae monachicae rationibus“); 43 2) Izaiáš z Gazy měl přítele, který se později stal jeho žákem. Byl to maiumský biskup Petr Iberský. Právě v jeho eparchii vedl Izaiáš z Gazy svůj asketický život. Vzhledem k tomu, že je v textu zmínka o Izaiášově žáku Petrovi, který se podílel na přípravě knihy (O střežení mysli, 25,26), se vší pravděpodobností se jedná právě o Petra Iberského. Je to zřejmě jedna a ta samá osoba; 3) Izaiášova apoftegmata v nichž je zmiňována Skétská poušť nebyla napsána z vlastní zkušenosti tamního života, nýbrž podle vyprávění těch, kteří odtamtud pocházeli. Události, popisované v apoftegmatech, se odehrávají v zásadě mimo Skétis.

Existují také argumenty, které potvrzují názor ctih. Nikodéma Hagiority a sv. Teofanа Zatvornika, kteří o autorství Izaiáše Poustevníka, egyptského askety z 5. století, píší doslova toto: 1) totožnost Knihy rad a Asketikonu nelze prokázat, zatímco syrský Život Izaiáše, v němž je zmíněna (ostatní zdroje mlčí) literární činnost Izaiáše z Gazy, není zdaleka nesporný. 2) není možné ztotožňovat žáky jen podle shody jmen; 2) Izaiáš z Gazy je v Životě označován jako filosof (Aeneas z Gazy, který se skutečně věnoval filosofii, se zajímal o jeho názor na Platóna a Aristotela), ve spisu O střežení mysli se však znalost filosofie nijak neodráží; 3) monofyzitské názory, které někteří badatelé Izaiáši z Gazy připisují, nejenže nejsou ve spisu O střežení mysli potvrzeny, ale v některých případech jsou spíše dokonce vyvráceny; 4) podle P. K. Chréstu není Asketikon dílo palestinského, nýbrž egyptského asketismu, a to zejména skétského. 44

3. Evagrius Pontský

Rady о mnišském životě (Rady о asketismu) (v některých rukopisech Ὑποτύπωσις), zvané též Základy mnišského života (Τών κατά μοναχών πραγμάτων τά αίτια; Rerum monachalium rationes, in CPG 2441; PG 40,1252–1264; Φιλοκαλία, 1782, s. 41–46; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 38–43; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 590–598), 11 veršů.

O špatných myšlenkách (Κεφάλαια περί διακρίσεως παθῶν καὶ λογισμῶν; De malignis cogitationibus, in Φιλοκαλία, 1782, s. 46–56; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 44–57; PG 40,1240–1244; 79,1200–1233; SС 438 /pod jménem Nila Sinajského/; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 618–636).

Pět krátkých výroků z Veršů o umírněnosti (Practicus 29,32,91,94,15; Ἐκ τῶν νηπτικῶν κεφαλαίων, in СPGS 2430; Φιλοκαλία, 1782, s. 56–57; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 58; SС 171; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 584 – pouze 29. verš).

4. Jan Kassián

List biskupovi Kastorovi. O osmi škodlivých myšlenkách (Πρὸς Κάστορα Ἐπίσκοπον. Περὶ τών ὀκτὼ τῆς κακίας λογισμῶν, in СPG 2266; СРL 513; Φιλοκαλία, 1782, s. 61–76; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 61–80; PG 28,872–905) – zkrácený překlad spisu O pravidlech cenobitských klášterů (De institutis coenobiorum, V–XII) z latiny do řečtiny.

Otci Leontiovi o svatých skétských otcích a o uvažování (Πρὸς Λεόντιον Ἡγούμενον. Περὶ τῶν κατὰ τὴν Σκήτην Ἁγίων Πατέρων καὶ περὶ διακρίσεως, in СРL 513; Φιλοκαλία, 1782, s. 77–87; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 81–93) – zkrácený překlad spisu Rozhovory egyptských asketů (Collationes, I–II) z latiny do řečtiny.

Řecké překlady spisů Jana Kassiána zařazené do řecké Filokalie byly provedeny podle zkrácené varianty, kterou sestavil Eucherius. 45 V 9. století je krátce vyložil patriarcha Fotius (Bibliotheca, cod. 197). Ve Filokalii sv. Teofanа Zatvornika je uveden ruský překlad podle řecké Filokalie s rozsáhlými dodatky přeloženými přímo z latinského originálu (Добротолюбие, II, s. 7–154).

5. Marek Asketa (Poustevník)

O duchovním zákoně, 200 veršů (Περὶ νόμου πνευματικοῦ, De lege spirituali, in CPG 6090; Φιλοκαλία, 1782, s. 91–100; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 96–108; PG 65,905–929 – verš 201, ruský překlad Добротолюбие, I, s. 520–537). V rukopisu Vat. syr. 121 je uvedeno jen 187 veršů. Tento spis je první z 8 proslovů. Podle patriarchy Fotia, který jej, stejně jako další spisy, pojmenoval, je „prospěšný pro ty, kdo si zvolili asketický život“ (Bibliotheca, cod. 200).

O těch, kdo si myslí, že se obhájí skutky (Περὶ τῶν οἰομένων ἐξ ἔργων δικαιοῦσθαι; De his qui putant se ex operibus justificari, in СPG 6091; Φιλοκαλία, 1782, s. 100–113; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 109–126; PG 65,929–965 /211 veršů/; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 537–562). 226 veršů (podle Vat. syr. 121 – 207 veršů, podle Vat. syr. 122 – 203 veršů), které jsou pokračováním předešlých veršů. Z popisu obsahu, který je uveden na konci epilogu, si lze učinit závěr o tom, že tyto dva spisy byly původně části jednoho celku.

List mnichu Mikulášovi (Ἐπιστολὴ πρὸς Νικόλαον μονάζοντα; Ad Nikolaum, in СPGS 6094; PG 65,1028–1049). Podle Fotia je to 8. proslov (Bibliotheca, cod. 200). Odpověď lýkijského askety Mikuláše nebyla do řecké Filokalie zařazena (Φιλοκαλία, 1782, s. 113–123; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 127–138; PG 65,1052–1053; SС 455; ruský překlad Добротолюбие, I, s. 469–485).

Podle G. Duranda použil ctih. Nikodém Hagiorita při vydání asketických spisů Marka Askety hlavně rukopis ze 14. století, který je dnes uchováván v Athénské národní knihovně (č. 547). Někdy ale používal také jiné rukopisné zdroje. 46

6. Hesychius Jeruzalémský (Sinajský), igumen kláštera Hořícího keře (Неопалимая купина)

List Teodulovi o umírněnosti a ctnosti (Πρὸς Θεόδουλον. Λόγος Ψυχοφελὴς, καὶ σωτήριος, περί Νήψεως, καὶ Ἀρετής, κεφαλαιώδης; De temperantia et virtute, in СPG 7862/1; Φιλοκαλία, 1782, s. 127–152; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 141–173; PG 93,1480–1544; ruský překlad Добротолюбие, II, s. 157–202).

První zmínka o Hesychiových verších je obsažena v rukopisu, který je datován do roku 1289. 47 Připisovat tento spis Hesychiovi Jeruzalémskému, jak činí Nikodém Hagiorita v analogii s údaji rukopisů Paris. Suppl. Gr. 1277 (13. století) a Ath. Vatop. 476 (14. století), není na místě, neboť jeho autor nemohl žít dříve, než v 7. století, protože cituje sv. Maxima Vyznavače a sv. Jana Klimaka. Podrobná nauka o Ježíšоvě modlitbě, jíž vykládá, spadá nejspíše do tradice „sinajského hesychasmu“ (spolu s Nebeským žebříkem sv. Jana Klimaka a Čtyřiceti verši Filotea Sinajského), nebo spadá podle hypotézy J. Kirschmeyera do athoské hesychastické tradice. 48

7. Nil Asketa (z Ankyry, Sinajský)

O modlitbě (Περὶ προσευχῆς ἑκατὸν πεντήκοντα τρία κεφάλαια; De oratione, in СPGS 2452; Φιλοκαλία, 1782, s. 155–165; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 176–189; PG 79,1165–1200; ruský překlad Добротолюбие, II, s. 207–229 s přihlédnutím k ТСОРП, XXXI/I, Tipografija V. Goťje, Moskva 1858, s. 170–200).

Asketický proslov (Λόγος ασκητικὸς, πάνυ ἀναγκαῖος καὶ ὠφελιμώτατος; Liber de monastica exercitatione, in СPG 6046, 6067; СPGS 6060; Φιλοκαλία, 1782, s. 166–202; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 190–232; PG 79,720–809; ruský překlad ТСОРП, XXXII/III, Tipografija V. Goťje, Moskva 1858, s. 1–96). Součástí ruské Filokalie se tento spis nestal možná proto, že sv. Teofan v ní nechtěl uvádět text, který už byl do ruštiny přeložen.

Autorství spisů Nila Askety O modlitbě (nedochovaný v originále) a Asketický proslov (originál), které byly zařazeny do Filokalie, bylo po dlouhou dobu připisováno Nilu Sinajskému 49 († kolem r. 450) 50, který byl považován za odlišného autora od Nila Askety. Nakonec ale vyšlo najevo, že je to jeden a týž autor: Nil (řečený Aketa, z Ankyry nebo Sinajský). S připsáním textů Nilu Sinajskému, k němuž došlo nejspíše kvůli absenci informací o životě prvního z nich, se setkáváme už v Synaxáři konstantinopolské církve z 10. století Korpus spisů, jehož autorství je připisováno Nilu Sinajskému, se do té doby stal autoritativním. Jeho základní část tvoří spisy Evagria Pontského, 51 po jehož odsouzení na Pátém ekumenickém koncilu byly vynaloženy snahy, aby nebyly zničeny.

8. Diadochus z Fotiky

Sto veršů o duchovní dokonalosti (Λόγος ασκητικὸς, διηρημένος εἰς ρʹ. Κεφάλαια πρακτικὰ γνώσεως, καὶ διακρίσεως πνευματικῆς; Capita centum de perfectione spirituali; in СPG 6106; Φιλοκαλία, 1782, s. 206–237; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 235–273; PG 65,1167–1212 – latinský překlad; SС 5,5 bis; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 8–74).

9. Jan Karpatský

Poučné verše mnichům z Indie (Πρὸς τοὺς ἐν τᾖ Ἰνδία μοναχοὺς γράψαντες ἀυτῷ, παραμυθητικὰ κεφάλαια ρʹ; Capita hortatoria ad monachos in India, in СPG 7855; Φιλοκαλία, 1782, s. 241–257; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 276–296; PG 85,1837–1856; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 76–102).

Proslov asketický a velmi útěšný, určený mnichům z Indie, kteří se na něj obrátili, jež doplňuje počet sta veršů (Λόγος ασκητικὸς καὶ πάνυ παρηγορητικὸς πρὸς τοὺς ἀπὸ τῆς Ἰνδίας προτρέψαντας μοναχοὺς, τῶν ρʹ. Κεφαλαίων τὸν ἀριθμὸν συναποπληρῶν; Capita theoloica et gnostica, in СPG 78550; СPGS 7856; Φιλοκαλία, 1782, s. 258–261; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 297–301; PG 85,1857–1860). Do ruské Filokalie tento spis zařazen nebyl. Do ruštiny jej poprvé přeložil N. A. Leonťjev (1898). V roce 2001 byl vydán korigovaný překlad. 52 Druhou centurii veršů Jana Karpatského vydal D. Osjor ve své disertaci, kterou obhájil v roce 1973. 53 Ve většině rukopisů je Asketický proslov uváděn jako poslední verš První centurie, zatímco v některých rukopisech, jako např. u sv. Makaria z Korintu a ctih. Nikodéma Hagiority, je uváděn jako 93. verš Druhé centurie. V neúplném latinském překladu 54 spadá Asketický proslov do První centurie.

10. Teodor z Edessy, biskup a asketa

Centurie (Κεφάλαια πάνυ ψυχωφελῆ ρʹ; Capita centum, in Φιλοκαλία, 1782, s. 265–281; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 304–324; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 319–346). Je možné, že spis byl vytvořen z velké části ze sedmi spisů Evagria Pontského v 9. století J. Gouillard stanovil přesnou analogii mezi 82 verši Centurií a verši z Evagriova díla, nevyjímaje ani ty, které byly začleněny do Filokalie. Zbylé verše v zásadě opakují některá apoftegmata a verše ctih. Maxima Vyznavače. 55

Spekulativní proslov (Θεωρητικόν, in Φιλοκαλία, 1782, s. 281–287; Φιλοκαλία, I, 1957, s. 325–332; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 347–358). Navzdory připsání díla „témuž Teodorovi“, kterou akceptuje řecká Filokalie, napsal tento spis neznámý autor mnohem později, než byly napsány Centurie (jistě ne dříve než ve 13. století). Oproti Centuriím byl redaktor v rozvíjení Evagriových asketicko­-kontemplativních myšlenek mnohem tvořivější. O pozdějším původu tohoto textu vypovídá vliv západní scholastiky, který na autora nepochybně zapůsobil. 56 V ruské Filokalii je autorství Spekulativního proslovu připisováno jistému ctih. Teodorovi о němž se nedochovaly žádné informace.

11. Maxim Vyznavač

Čtyři centurie о lásce (Περὶ ἀγάπης; Capita de caritate, in СPG 7693; Φιλοκαλία, 1782, s. 291–330; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 4–51; PG 90,961–1071; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 163–228).

Spekulativní a aktivní verše (Περὶ Θεολογίας καὶ τῆς ἐνσάρκου οίκονομίας τοῦ Υἱοῦ τοῦ Θεοῦ, πρὸς Θαλάσσιον, in Φιλοκαλία, 1782, s. 331–439; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 52–186; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 229–288). 700 veršů, které jsou uvedeny v řecké Filokalii, je složeno z 200 teologických veršů a z veršů o vtělení Božího Syna (Capita theologica et oeconomica, in СPG 7694; СPGS 7694; Φιλοκαλία, 1782, s. 331–362; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 52–90; PG 90,1084–1173) a z 500 veršů, rozdělených do centurií (СPG 7695; СPGS 7715). Je to vlastně antologie sestavená z různých spisů ctih. Maxima, mezi jiným z Otázek na Talassia (1,48–5,61), z Pojednání o nejasných místech v Písmu (5,62–100) a dopisů (1,26–47). Verše 1,1–25 lze stěží identifikovat. 57 Antologii s největší pravděpodobností v 11. až 12. století vytvořil Antonios Melissa. 58

Výklad modlitby „Otče náš“ (Εἰς τὴν προσευχὴν τοῦ „Πάτερ Ἡμών“, πρός τινα φιλόχρισον ἑρμηνεία σύντομος; Orationis dominicae expositio, in СPGS 7691; Φιλοκαλία, 1782, s. 440–453; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 187–202; PG 90,872–909). V ruské Filokalii toto dílo uvedeno není, možná z důvodu, že sv. Teofan úryvky z tohoto výkladu zařadil už dříve do sborníku Rady svatých otců o modlitbě a duchovní střízlivosti. 59 Sv. Teofan při překladu používal slovanský překlad ctih. Paisie (Veličkovského) vydaný v Optinské poustevně (Moskva 1853).

12. Talassius z Libye

Čtyři centurie (Περὶ ἀγάπης, καὶ ἑγκρατείας καὶ τῆς κατά νοῦν πολιτείας, πρός Παῦλον πρεσβύτερον; Centuriae IV de caritate et continentia, in СPG 7848; Φιλοκαλία, 1782, s. 457–473; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 205–229; PG 91,1428–1470; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 290–317). 400 veršů je adresováno jistému knězi Pavlovi, o němž není víc známo. Dalším adresátem Centurií byl Talassiův současník a přítel ctih. Maxim Vyznavač. Úvodní verš 3. centurie „Za zlo bychom ve skutečnosti neměli považovat to, co zatěžuje tělo a očišťuje duši, ale to, co uráží svědomí a přináší uspokojení tělu“ reprodukuje zásadní myšlenku 58. odstavce z Otázek na Talassia, jejichž autorem je ctih. Maxim Vyznavač. To znamená, že Centurie byly napsány později, pravděpodobně ve třicátých letech sedmého století. 60

13. Jan Damašský

O ctnostech a neřestech (Λόγος ψυχωφελὴς καὶ θαυμάσιος; De virtutibus et vitiis, in CPG 8111; Φιλοκαλία, 1782, s. 477–482; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 232–338; PG 95,85–97). Do ruské Filokalie je tento spis zařazen jako dílo ctih. Efréma Syrského O ctnostech a vášních (Добротолюбие, II, s. 369–376).

Tento spis nepatří mezi původní díla ctih. Jana Damašského. Někteří badatelé jej zařazují do korpusu „řeckého Efréma“. Stejnojmenné dílo ctih. Efréma Syrského O ctnostech a vášních (De virtutubus et passionibus, in СPG 4055) se (obsahově) téměř zcela shoduje se spisem, jehož autorství je připisováno ctih. Janu Damašskému (vyjma závěrečné části). Sv. Teofan jej zařadil do ruské Filokalie spolu s některými dalšími texty ctih. Efréma. I. Hausherr předpokládá, že v dělení ctností a vášní na duševní a tělesné je patrný syrský vliv. 61 Některé fragmenty spisu O ctnostech a neřestech se mimo to shodují se spisem, jehož autorství je připisováno sv. Atanášovi Velikému (Syntagma ad quendum politicum, in CPG 2286).

14. Otec Filemon

O otci Filemonovi (Περὶ τοῦ ἀββᾶ Φιλήμονος. Λόγος πάνυ ὠφέλιμος, in BHG 2368–2370; ИАБ 4,1272–1273; Φιλοκαλία, 1782, s. 485–495; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 241–252; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 360–375). Toto dílo je jediný zdroj informací о životě a učení otce Filemona, který vedl asketický život v Egyptě možná ještě před nájezdem Arabů, protože v textu uveden není. Ctih. Petr Damašský ho citoval ve 12. století Poprvé je v něm uvedena formulace Ježíšovy modlitby: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“. V r. 1993 byla vydána arabská verze (Samir 1993).

15. Teognostos Alexandrijský

Verše o praktickém a kontemplativním životě, a o kněžství (Περὶ πράξεως, καὶ θεωρίας, καὶ περὶ ἱερωσύνης, in ИАБ 6,426–429; Φιλοκαλία, 1782, s. 499–511; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 255–271; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 377–399).

V tomto spise jsou citováni sv. Řehoř Naziánský, ctih. Maxim Vyznavač, ctih. Jan Damašský a další. Z toho důvodu nemůže být jeho autor ztotožněn s Teognostem Alexandrijským (3. století) o němž se zmiňuje sv. Fotius, 62 jak předpokládal ctih. Nikodém Hagiorita. Nové informace o autorovi a době jeho života se objevily po objevení a vydání spisu pod názvem Teognostova pokladnice. 63 Na základě srovnání Teognostovy pokladnice s jeho verši O praktickém a kontemplativním životě, a o kněžství z řecké Filokalie lze dospět k závěru, že tato díla napsal jeden autor, jeromonach Teognost, který žil ve 13. století Vstupní verš, skládající se ze 79 písmen, spojující do jednoho celku 75 veršů (poslední 4 verše se nedochovaly), je vlastně věnování: „Věnováno nejctihodnějším otcům Lazarovi a Barlámovi od nejubožejšího ze všech, Teognosta, jenž je hoden nejméně ze všech, kdo jen žijí na tomto světě.“ 64 To, že v klasické řečtině nebyl používán neologismus πανευτελής, rovněž svědčí o pozdějším původu tohoto díla.

16. Filoteus Sinajský (ИАБ 4,1854–1859)

Verše o duchovní střízlivosti (Νηπτικὰ κεφάλαια μʹ; Capita de temperantia, in CPG 7864; Φιλοκαλία, 1782, s. 515–525; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 274–286; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 401–420). Prolog k Veršům, který je ve Filokalii vynechán, byl vydán v Migneho patrologii (PG 98,1369).

17. Eliáš Presbyter

Myšlenková kytice; Verše poznání (Ἀνθολόγιον γνωμικὸν φιλοσόφων σπουδαίων; Γνωστικά, in ΟΡΟ 6080; 7716; ИАБ 6,203–209; Φιλοκαλία, 1782, s. 529–536; 537–548; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 289–298; 299–314; ΡG 127,1129–1176; 90,1401–1461; ruský překlad Добротолюбие, III, s. 423–440. Jedná se o 241 veršů, číslování je totožné s PG 90).

Autorství rukopisů veršů, které se staly součástí Kytice, je vedle Eliáše Presbytera připisováno rovněž ctih. Maximu Vyznavači, Janu Karpatskému a Nilu Sinajskému. Ctih. Nikodém a sv. Teofan píší o možnosti ztotožnění autora veršů s Eliášem Krétským, tvůrcem výkladu proslovu sv. Řehoře Naziánského (počátek 12. století). Současní badatelé tento předpoklad hodnotí různě. 65

18. Teofan Mnich

Žebř (Κλίμαξ, in ИАБ 6,1895; Φιλοκαλία, 1782, s. 549–550; Φιλοκαλία, II, 1958, s. 315–317; PORFIRIJ /USPENSKIJ, K.A./, История Афона, III/1, tip. V. L. Fronckeviča, Kyjev, 1877, s. 609–615; ruský překlad PORFIRIJ /USPENSKIJ, K.A./, Афон монашеский, Sankt­-Peterburg, 1892, s. 211–216). Do ruské Filokalie nebyl Žebř zařazen možná proto, že se jedná o spis neznámého autora.

19. Petr Damašský

Kniha první; Kniha druhá (Βιβλίον πρώτον; Βιβλίον δεύτερον. Λόγοι συνοπτικοὶ ΚΔʹ, πλήρεις ὄντες πνευματικῆς γνώσεως, in ИАБ 6,210–213; Φιλοκαλία, 1782, s. 555–654, 654–695; Φιλοκαλία, III, 1960, s. 5–111, 112–168; ruský překlad PETR DAMAŠSKÝ, Творения, Tipografija V. Goťje, Moskva 1874 / překlad A. I. Polovcev/).

Ctih. Nikodém hodnotil knihu Petra Damašského jako „titulek posvátného bdění… jako kruh v kruhu a jako Filokalii soustředěnou ve Filokalii.“ 66 Autorství fragmentu Knihy první, které bylo v jednom z rukopisů připsáno euchaitskému metropolitovi Simeonovi, nejspíše není jisté. 67

20. Makarius Veliký

150 veršů (Παράφρασις Συμεὼν τοῦ Μεταφραστοῦ εἰς ΡΝʹ κεφάλαια εἰς τοῦς πεντήκοντα λόγους τοῦ Ἀγίου Μακαρίου τοῦ Αἰγυπτίου, in ИАБ 4,568; Φιλοκαλία, 1782, s. 699–751; Φιλοκαλία, III, 1960, s. 171–234). Poprvé je vydal P. Poussines v uspořádání do 7 proslovů jako proslovy 2–7: O bdělosti srdce, O dokonalosti v duchu, O modlitbě, O pokání a rozlišování, O pozvednutí mysli, O lásce, O svobodě mysli. 68

150 veršů je součástí rozsáhlého korpusu spisů, za jejichž autora byl v byzantské tradici považován Makarius Veliký. V současné době je tento názor zpochybněn. 69

V ruské Filokalii jsou namísto 150 veršů uvedeny výňatky z duchovních rozmluv, jejichž autorství je připisováno Makariovi Velikému: Rady svatého Makaria Velikého o křesťanském životě, výňatky z jeho promluv (Наставления святого Макария Великого о христианской жизни, выбранные из его бесед, in Добротолюбие, I, s. 155–276).

21. Simeon Nový Teolog

Praktické a teologické verše (Κεφάλαια πρακτικά καὶ θεολογικά ρμεʹ /uvedený počet 145 veršů v nadpise neodpovídá skutečnosti, jejich počet v textu řecké Filokalie je 153/, in ИАБ 6,22–23; Φιλοκαλία, 1782, s. 755–782; Φιλοκαλία, III, 1960, s. 237–270; PG 120,604–688; SС 51 bis; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 7–60: 184 veršů).

Verše jsou sestaveny ze spisů dvou autorů. Verše 1–118 jsou vybrány z 225 Teologických, spekulativních a praktických kapitol Simeona Nového Teologa, 70 zatímco verše 119–152 jsou vyňaty z Asketické promluvy 71 Simeonа Studity, jeho duchovního otce, 153. verš pochází ze Života Simeona (verše 31–30), který napsal jeho žák Niketas Stetatos (Srdnatý). 72 V překladu do nové řečtiny, který vydal D. Zagoraios 73, je uveden vyšší počet veršů (181). Sv. Teofan některé z nich přidal k přeloženým veršům z řecké Filokalie. Svůj překlad ze starořečtiny přitom asocioval s novořeckým překladem. 74

22. Niketas Stetatos

Tři centurie praktických, přirozených a gnostických veršů (Centuria I–III, in ИАБ 6,177; Φιλοκαλία, 1782, s. 785–851; Φιλοκαλία, III, 1960, s. 273–355; PG 120,852–1009; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 82–161).

23. Teoleptos z Filadelfie

Proslov o skryté činnosti v Kristu, Devět veršů o témže (Λόγος, τὴν ἐν Χριστῴ κρυπτὴν ἐργασίαν διασαφῶν, in ИАБ 6,440–441; Φιλοκαλία, 1782, s. 855–862, 863–865; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 4–12, 13–15; PG 143,381–400, 400–404; SINKEWICZ, R.E. (ed.), The Monastic discourses, Pontifical Institute of Mediaeval Studies, Toronto 1992, s. 84–108, 352–383; GREGOROPOULOS, I.K., Θεολήπτου Φιλαδελφείας τοῦ ῾Oμολογητοῦ, II, Tertios, Katerini 1996, s. 173–196, 277–303; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 163–175, 175–178).

Původně byly tyto spisy sv. Teoleptа věnovány Ireně Palaiologině, která se účastnila palamských kontroverzí. Nicméně ještě před vznikem řecké Filokalie se objevila jejich nová redakce, z níž byly odstraněny všechny zmínky o lidech, kteří se vůči sv. Řehoři Palamovi negativně vyhraňovali. Účelem této redakce bylo i přizpůsobení textu potřebám athoského mnišství, takže ženský rod byl všude nahrazen rodem mužským. Nová verze už nebyla věnována Ireně Palaiologině, nýbrž jistému mnichovi. Současný řecký badatel I. K. Gregoropoulos při své práci dospěl k závěru, že ctih. Nikodém Hagiorita při přípravě textů sv. Teoleptа pro řeckou Filokalii bral zřetel na významně korektnější redakci, proto také je věnování jistému mnichovi přisuzováno samotnému ctih. Nikodémovi. Řecký text Proslovu o skryté činnosti v Kristu, který byl do Filokalie zařazen, se od současných kritických vydání významně liší. Gregoropoulos však dokázal, že nespočetné chyby v překladu neučinili ctih. Nikodém ani sv. Makarius z Korintu, nýbrž jejich předchůdci. 75

24. Nikefor Poustevník

O rozvážnosti a ochraně srdce (Περὶ νήψεως, καὶ φυλακῆς καρδίας, in ИАБ 6,430–434, 1297; Φιλοκαλία, 1782, s. 869–876; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 18–28; ΡG 147,945–966; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 239–251).

25. Řehoř Sinajský (ИАБ 6,375–381)

Kapitola se vstupním veršem (Κεφάλαια δι᾿ ἀκροστιχίδος, in Φιλοκαλία, 1782, s. 879–905; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 31–62; ΡG 150,1240–1300; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 180–216).

Jiné verše (Ἔτερα κεφάλαια, in Φιλοκαλία, 1782, s. 905–907; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 63–65; ΡG 150,1300–1304). V ruské Filokalii obsaženy nejsou.

O hésychii a o modlitbě (Εἴδησις ἀκριβής περὶ ἡσυχίας, in Φιλοκαλία, 1782, s. 907–910; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 66–70; ΡG 150,1304–1312). Do ruské Filokalie tato kniha zařazena nebyla.

O hésychii a dvou podobách modlitby (Περὶ ἡσυχίας καὶ περὶ τῶν δύω τρόπων τῆς προσευχῆς, in Φιλοκαλία, 1782, s. 911–917; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 71–79; ΡG 150,1313–1329; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 227–237 – druhá kapitola O pozici těla při konání Ježíšovy modlitby je vynechána).

Jaké má hésychasta během modlitby zaujmout postavení (Περὶ τοῦ πῶς δεῖ καθέζεσθαι τὸν ἡσυχάζοντα εἰς τὴν εὐχὴν, καὶ μὴ ταχέως ἀνίσάσθαι, in Φιλοκαλία, 1782, s. 918–925; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 80–88; ΡG 150,1329–1345; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 216–227 – ve zkrácené verzi).

26. Sv. Řehoř Palama

Mnišce Xenii o vášních a ctnostech (Πρὸς τὴν σεμνοτάτην ἐν μοναζούσαις Ξένην περὶ παθῶν καὶ ἀρετῶν καὶ περὶ τῶν τικτομένων ἐκ τῆς κατὰ νοῦν σχολῆς, in Φιλοκαλία, 1782, s. 929–949; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 91–115; PG 150,1044–1088; ΓΠΣ 5,193–230; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 254–281).

Desatero podle křesťanského ustanovení (Δεκάλογος τῆς κατὰ Χριστὸν νομοθεσίας ἤτοι τοῖς νέας διαθήκης, in Φιλοκαλία, 1782, s. 949–954; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 116–122; PG 150,1089–1101; ΓΠΣ 5,251–260; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 281–289).

Triády na obranu těch, kdo se posvátně vnitřně soustředí (Ὑπὲρ τῶν ἱερῶς ἡσυχαζόντων, in Φιλοκαλία, 1782, s. 955–961; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 123–131; PG 150,1101–1118; ΓΠΣ 1,391–406; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 289–299).

Tři verše o modlitbě a čistotě srdce (Περὶ προσευχῆς καὶ καθαρότητος καρδίας, in Φιλοκαλία, 1782, s. 962–963; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 132–133; PG 150,1117–1121; ΓΠΣ 5,157–159; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 300–302).

Přirozené, teologické, etické a praktické verše, 150) (Κεφάλαια φυσικὰ, θεολογικὰ, ἠθικά τε καὶ πρακτικὰ, ρνʹ, in Φιλοκαλία, 1782, s. 964–1009; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 134–187; PG 150,1121–1225; ΓΠΣ 5,37–120). Ruská Filokalie je neobsahuje.

Tómos Sv. Hory (Ἁγιορείτικος τόμος, in Φιλοκαλία, 1782, s. 1009–1013; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 188–193; PG 150,1225–1236; ΓΠΣ 2,567–578). Ruská Filokalie je neobsahuje.

27. Kalist a Ignác Xantopulové

Metoda a přesné pravidlo pro ty, kdo si zvolili mnišský život ve vnitřní koncentraci (Μέθοδος καὶ κανὼν σὺν Θεῶ, ἀκριβήσ, in ИАБ 6,1898; Φιλοκαλία, 1782, s. 1017–1103; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 197–295; PG 147,635–812; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 305–424).

Podle současného badatele archimandrity Simeona Koutsise je tento spis Xanthopoulů ve vztahu k 22. proslovu Kalista Angelikuda druhotný (srv. ИАБ 6,1566). Demétrios Gonés dospěl k závěru, že autorem Metody nebyl patriarcha Kalist I., jak se domníval ctih. Nikodém Hagiorita, nýbrž patriarcha Kalist II. 76

28. Kalist II. (Xantopulos), konstantinopolský patriarcha

Verše о modlitbě (Περὶ προσευχῆς, in ИАБ 6,1902; Φιλοκαλία, 1782, s. 1100–1102; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 296–298; PG 147,813–817; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 425–428).

Dodatek ke 14 Veršům o modlitbě v athénském vydání (Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 299–367) je ve skutečnosti sbírka veršů Kalista Angelikudа. Ctih. Nikodém Hagiorita považoval Verše о modlitbě, stejně jako Metodu a přesné pravidlo, za spis patriarchy Kalista I. 77

29. Kalist Angelikud

O hésychastickém životě (22. proslov) (Περὶ ἡσυχαστικῆς τριβῆς, in ИАБ 6,1566; Φιλοκαλία, 1782, s. 1103–1107; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 368–372; PG 147,817–825; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 429–435). Část sborníku složená ze 30 proslovů nese název Útěcha v hésychasmu.

30. О modlitbě a soustředěnosti (Περὶ προσευχῆς καὶ προσοχῆς, in ИАБ 7,157; Φιλοκαλία, 1782, s. 1107–1109; Φιλοκαλία, IV, 1961, s. 373–375; PG 147,828–832; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 436–439). Výroky různých autorů. Sv. Teofan uvádí, že „obsahově jsou výroky autorů podobné výrokům Kalista a Ignáce.“ 78 V řecké Filokalii jména autorů uvedena nejsou.

31. Kalist Katafigiot (Kalist Angelikud)

O spojení s Bohem a o kontemplativním životě (Περὶ θείας ἑνώσεως, καὶ βίου θεωρητικοῦ, ИАБ 6,1569; Φιλοκαλία, 1782, s. 1113–1159; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 4–59; PG 147,836–941). Ruská Filokalie tento text neobsahuje.

32. Simeon Soluňský

О svaté a božské modlitbě; O tom, že všichni křesťané se musejí modlit Kristovým jménem (Περὶ τῆς ἱερᾶς, καὶ θεοποιοῦ προσευχῆς; Ὅτι πάντες Χριστιανοὶ ἱερωμένοι, Μοναχοὶ, καὶ Λαϊκοὶ ὀφείλουσι κἂν ὡρισμενον ἐν τῷ ὀνόματι Ἰησοῦ Χριστοῦ: verše 296, 297 jsou z Dialogu о Kristu proti všem herezím /Διάλογος/, in ИАБ 6,1930–1931; Φιλοκαλία, 1782, s. 1160–1162; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 60–62; PG 155,544–549; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 440–446. Sv. Teofan Zatvornik kromě veršů 296 a 297 přeložil také verše 293 (částečně) a 295 podle textu РG). Verše, které byly zařazeny do řecké Filokalie, jsou převzaty z vydání jeruzalémského patriarchy Dositea Notara, 79 reprodukovaného v PG 155.

33. О slovech svaté modlitby „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“ (Περὶ τῶν λόγων τῆς Θείας Προσευχῆς, ἤγουν τοῦ Κύριε Ἰησοῦ Χριστὲ Υἱὲ τοῦ Θεοῦ ἐλέησόν με, in ИАБ 6,2023; Φιλοκαλία, 1782, s. 1163–1167; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 63–68). Ruská Filokalie tento text neobsahuje. V řecké Filokalii je spis vydán anonymně. Podle rukopisné tradice má být autorem tohoto spisu efezský metropolita sv. Marek Eugenikos.

34. Výklad [modlitby] „Pane, smiluj se“ (Ἑρμηνεία τοῦ Κύριε ἐλέησον, in Φιλοκαλία, 1782, s. 1168–1170; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 69–72; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 447–451).

35. Simeon Nový Teolog

Proslov o víře (Λόγος περὶ πίστεως, in ИАБ 6,163–168; Φιλοκαλία, 1782, s. 1171–1177; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 73–80; PG 120,693–702; SС 104,364–392; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 452–462).

Metoda posvátné modlitby a soustředěnosti (Περὶ τῶν τριῶν τρόπων τῆς προσευχῆς λόγος, in Φιλοκαλία, 1782, s. 1178–1185; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 81–89; PG 120,701–710; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 462–472).

Řada současných badatelů 80 autorství tohoto spisu zpochybňuje. Připisují je buď Nikeforu Poustevníkovi nebo nějakému neznámému autoru, který žil v době před polemikami vedenými kolem teologie sv. Řehoře Palamy. 81 Vědecká kritika se zaměřovala hlavně na to, aby ukázala, že popis způsobu koncentrace mysli v srdci, který je v Metodě uveden, neodpovídá nauce Simeona Nového Teologa.

36. Řehoř Sinajský

Jak by měl každý pronášet modlitbu (Περί τοῦ πῶς πρέπει νὰ λέγη ὁ καθένας τὲν προσευχήν, in ИАБ 6,379; Φιλοκαλία, 1782, s. 1186–1197; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 90–103). Ruská Filokalie tento text neobsahuje.

37. Ze Života ctih. Maxima Kapsokalivity (Τὰ κάτωθεν εἰναι ἀπὸ τὸν βίον τοῦ ὁσίου πατρὸς ἡμῶν Μαξίμου τοῦ ὀνομαζομένου Καψοκααύβη, in ИАБ 8,410–416; Φιλοκαλία, 1782, s. 1198–1201; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 104–107; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 473–476).

Autorem fragmentů ze Života ctih. Maxima je mnich Teofan z (athoského) kláštera Vatopedi (později periteorijský metropolita). 82

Ve vybraném fragmentu, jemuž dal sv. Teofan název O inteligibilní modlitbě v milosti, je uveden rozhovor mezi Řehořem Sinajským a Maximem Kapsokalivitou, v němž Řehoř vystupuje v roli žáka, zatímco Maxim Kapsokalivita v roli učitele.

38. Ze Života svatého Řehoře (Ἐκ τοῦ βίου τοῦ ἁγίου Γρηγορίου, in ИАБ 6,1406–1408; Φιλοκαλία, 1782, s. 1202–1206; Φιλοκαλία, V, 1963, s. 107–112; ruský překlad Добротолюбие, V, s. 477–482).

Principiálně text vychází z Enkomia sv. Řehoře Palamy (ВHG 718), kterou napsal jeho žák sv. Filoteus Kokkin, konstantinopolský patriarcha (PG 151,573–574). Texty 33–38 jsou zařazeny do řecké Filokalie ve volném překladu do novořečtiny, který provedli sv. Makarius z Korintu nebo ctih. Nikodém Hagiorita.

Žánry

Základními literárními žánry ve Filokalii jsou: poučení, traktát, centurie, a také uspořádané číslované verše. Hagiografický žánr nalezneme jen na konci knihy. Výjimkou v tomto směru je pouze vyprávění O otci Filemonovi, které je zařazeno uprostřed.

Nejrozšířenějším literárním žánrem jsou poučení psaná v podobě krátkých veršů, které jsou číslovány po stech, a které se proto nazývají centurie. Tento žánr byl velmi rozšířen v Byzanci v období od 5. do 15. století. Centurie vznikly v základě jako pokračování antických sentencí, které nalezneme obzvláště u pozdních stoiků: v Senecových Listech Luciliovi, v Epiktétově Rukojeti, v Sextových sentencích a v Hovorech k sobě Marka Aurelia.

V křesťanské literatuře začal tento žánr jako první používat Evagrius. Následovali ho mnozí jiní autoři, jejichž díla se stala součástí řecké Filokalie, jsou to: Diadochus z Fotiky, Marek Asketa, Jan Karpatský, Maxim Vyznavač, Talassius z Libye, Hesychius Jeruzalémský, Teodor z Edessy, Filoteus Sinajský, Simeon Nový Teolog, Niketas Stetatos, Eliáš Presbyter, Antonín Melissa, Teognostos, Řehoř Sinajský, Řehoř Palama, Kalist II., konstantinopolský patriarcha.

Ve Filokalii je tedy 17 autorů, jejichž díla jsou v literárním žánru centurií. Tyto spisy tvoří téměř polovinu celkového počtu otců Filokalie.

Postavení otců Filokalie v asketické tradici Církve

V zásadě byly do Filokalie zařazeny spisy, které se týkají asketicko­-kontemplativního způsobu následování svatých otců. Je v nich popisována moudrost jednání a duchovní cesty vedoucí k sjednocení s Bohem.

Někteří otcové (jako např. Talassius a Eliáš Presbyter, nebudeme­-li jej ztotožňovat s Eliášem Krétským) jsou přitom známi jen díky spisům, které byly začleněny do Filokalie. Jiní otcové (Antonín Veliký, Izajáš Poustevník, Nil Asketa a další) po sobě zanechali i řadu jiných asketických děl, která se součástí Filokalie nestala. Někteří autoři Filokalie (Evagrius, Diadochus z Fotiky, Maxim Vyznavač a další) se věnovali také dalším žánrům křesťanské literatury, neboť byli skvělými exegety, dogmatiky a polemiky.

Abychom mohli analyzovat a pochopit Filokalii, nemůžeme brát zřetel jen na spisy, které jsou v ní obsaženy, ale také na zásadně širší asketický a teologický kontext, který je podmíněn zvláštností myšlení a přístupu toho či onoho autora. Autoři Filokalie patří k různým mnišským tradicím a teologickým školám. Jsou představiteli egyptského, palestinského, sinajského, konstantinopolského a athoského mnišství. Tematika Filokalie přesahuje svůj rámec a pokračuje dále v duchovní tvorbě asketických otců.

Není náhodou, že se redaktoři jinojazyčných verzí Filokalie nevydali pouze cestou překladu spisů již ve sbírce shromážděných, ale že tyto spisy také rozšiřovali – a to někdy dosti významně. Do Filokalie byly zařazovány nové texty a také zcela noví autoři.

---