Slovník základních výrazů Filokalie

ARTIOLI, B. – LOVATO, F., Glossario, in La Filocalia IV., Pietro Gribaudi, Torino 1987, s. XLVII–LVI.

Acedie — Afirmativní teologie — Apofatická teologie — Cítění/Vnímání/Smysly — Duchovní zármutek — Důvěra — Důvěrnost — Dychtivost — Ekonomie — Energie — Erós — Extáze — Filosofie/Filosofovat — Gnostik — Hesychasta — Hesychie — Hypostaze — Idiorytmie — Inteligibilní — Katafatická teologie — Meditace — Modlitba Ježíšova — Mysl/Intelekt — Myšlenka/skrytá myšlenka — Nazírání — Nevášnivost — Obrácení/Pokání — Paměť — Poznání duchovní — Poznání/Noésis — Poznatelný myslí (duchem) — Plná jistota — Náklonnost/Podnět — Pojem — Pokušení — Praxe — Princip — Protiřečení — Přirozenost — Rozlišování — Rozum — Rozumnost — Srdce — Střežení srdce — Střídmost/Střízlivost — Svoboda — Synergie — Teologie — Tělo — Úkon — Vášeň — Vášeň pro Boha — Vášeň předcházející/Prolepse — Vědění — Věk — Vnímání — Vznětlivost — Xentia — Zapomenutí — Zkouška — Zkroušenost

(Slovník budeme postupně doplňovat)

Modlitba Ježíšova (řec. Ἰησοῦ εὐχή [καρδιακή προσευχή]; rus. Иисусова молитва; lat. oratio Iesu): opakované vzývání Pána Ježíše a prorůstání jeho živé přítomnosti – působení od úst, přes mysl až do srdce. Když srdce již „slyší hlas“ Pána, vydává zpět přes mysl až do úst intuice, které mají původ v tom, že srdce je trůnem Boha a modlí se již neustále. Ústní formulace: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným (Κύριε Ἰησοῦ Χριστέ, Υἱέ τοῦ Θεοῦ, ἐλέησόν με τὸν ἁμαρτωλόν / Господи Иисусе Христе, Сыне Божий, помилуй мя грешного / Domine Iesu Christe, Fili Dei, miserere mei peccatoris) – je tedy jen počátek (technika) napomáhající k soustředění, ale rozroste­-li se Život, technika opadá a zůstává střed nejvyššího uskutečnění – Pán procházející se v srdci a uspořádávající vše ostatní v duši, těle a v celém stvoření.

Myšlenka/skrytá myšlenka (řec. λογισμός; rus. помысел, рассуждение [οἱ λογισμοί τοῦ ἀντρώπου δείχνουν τὴν πνευματική τοῦ κατάσταση = помыслы человека показывают его духовное состаяние]; lat. suppunatio [computatio, ratiocinatio, reputatio, cogitatio, consilium, deliberatio]): to, co produkuje mysl (a celá psychika). Jsou myšlenky (obrazy, dojmy) trojího druhu: 1. dobré – přicházející od dobrých duchů, od Boha, vedoucí ke ctnosti; 2. zlé – našeptávané zlými duchy, vedoucí k neřesti; 3. indiferentní – naše vlastní myšlenky pocházející z přirozenosti, které mohou vést jak ke ctnosti, tak k neřesti podle příklonu k dobrému či zlému duchu. Protože mniši se zaměřovali na boj proti zlému duchu, užívali termín „myšlenka“ v negativním slova smyslu jako to, čím nás pokouší zlý duch: používá k tomu veškeré vlivy zachytitelné smysly, neboť ty tvoří brány pro vstup do hlubších dimenzí člověka. Skrze smysly tak Zlý implantuje „zlou myšlenku“, skrze kterou chce začít z povrchu dovnitř mocněji uplatňovat svůj znesvobodňující vliv. Cílem jeho působení je jádro člověka – srdce, které má svobodně patřit pouze Pánu. Proto mniši vypracovali podrobné a psychologicky přesné postřehy jednotlivých fází pronikání Zlého skrze skryté myšlenky z vnějšího povrchu smyslů přes psychiku až do srdce, aby se mohl člověk bránit, rozpoznal taktiku Zlého a již v první fázi ataku vnějších dojmů rozlišil jeho působení. V tomto smyslu je „logisma – помысел“ vždy chápán jako „skrytá zlá vnitřní myšlenka“, která nás má nakonec znesvobodnit. Střežit srdce pak znamená umět se bránit přívalu těchto specifických myšlenek a růst tak ve vztahu s Pánem kralujícím v srdci. Viz .

Nevášnivost (řec. ἀπαθεία; rus. бесстрастие [v asketice свобода од страстей]; lat. apathia – tranquilitas animi): stav duše, která dozrála k celistvé svobodě, neboť překonala účinky hříchu (zmatku, rozrušení) – je v ní nastolena původní jednota, která ji činí podobnou Bohu. Úplné osvobození se od vášní je návratem k jejich správnému užívání, neboť Bůh na počátku stvořil vášně zaměřené směrem k dobru a nyní opět dobru slouží. Pojem apatheia tak vyjadřuje „necitelnost vůči zlu“, které již nemůže člověkem manipulovat, neboť je svobodný v srdci. Bývá však mylně chápána jako „lhostejnost – bezcitnost“, kdy se člověka nic nedotýká, neboť má zatvrzelé srdce. V souladu s východním pojmem apatheia je pojem indiference, užívaným v západní spiritualitě díky Ignácovi z Loyoly. Indiferenci umožňuje čistota srdce – jen tak se může člověk stávat vůči stvořeným věcem indiferentní, tedy svobodný, jimi nespoutaný, a tak plně milující.

Obrácení/Pokání (řec. μετάνοια; rus. покаяние [подвиг покаяни – skutek kajícnosti]; lat. poenitentia): etymologicky znamená řecké slovo „změnu smýšlení“, kajícnost. Nejedná se o pouhý pocit, třebaže plný lítosti a zkroušenosti, nýbrž o změnu směru lidského myšlení a uznání potřeby odpuštění. Změna ve smýšlení vede pak ke změně jednání, ke stavu, který upravuje a jistým způsobem též napravuje předcházející jednání, kterého člověk lituje. Proto lze tento termín překládat také jako „pokání“, což vystihuje praktický rozměr a dává vyniknout tomu, že obrácení se bytostně konkretizuje. Plodem obrácení (metanoia) je potom trvalý zármutek (penthos) – slzy vděčnosti, které vyvolává vzpomínka na Boží odpuštění. Slzy (penthos) tak nevychází ze smutku, ale z radosti, že jsme byli vykoupeni, a tak přinášejí útěchu ze zakoušené Boží dobroty.

Srdce (řec. καρδία; rus. сердце, lat. cor): v souladu s biblickou antropologií je srdce střed, ve kterém se sbíhají veškeré lidské schopnosti a vycházejí z něj určující rozhodnutí a touhy člověka. Srdce zahrnuje rozum, vůli, city i smysly, je pramenem bytí a soustředí se v něm vše, co sv. Pavel označuje pojmem „vnitřní člověk“ (srv. Řím 7,22). Je pokládáno za orgán, který garantuje komunikaci lidského ducha s Božím Duchem a plody tohoto propojení (milost) dále proniká do duše (psýché), a též do celého těla (soma), aby se stal člověk dokonale duchovním. Duchovním životem (životem v Duchu) má srdce vyrůst a pojmout všechny dimenze člověka. Jaké je srdce (střed), takový je celý člověk. A tak milovat Boha z celého srdce znamená celobytostně, nejen „částí“ lidství. Srdce je sídlem Ducha Svatého (Gal 4,6), a tak: Především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život (Př 4,23). Srdce je místem rozhodujícího zápasu. Buď z něj vycházejí plody působení Ducha: láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost (Gal 5,22), nebo známky násilného majetníka, zlého okupanta lidského srdce: špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19). A proto Bůh zkoumá a očišťuje naše srdce (srv. 1Sol 2,4; Žid 10,22), a v tomto zápase ho On sám činí pevným a spolehlivým (srv. Flp 4,7; Řím 5,4), aby dosáhlo čistoty, která vidí Boha (srv. Mt 5,8) a naděje, která neklame (srv. 2Kor 1,22; Řím 5,5).