Několik slov o životě a spisech svatého Antonína Velikého

Filokalie I., Refugium, Olomouc 2019, s. 18–29.

Svatý Antonín Veliký je zakladatel poustevnického života v osamocení. Jeho život vyjadřuje ideál tohoto druhu asketismu. Jde zároveň o způsob, podle kterého by měla každá duše, chce-li, směřovat k dokonalosti, jaká je pro nás na zemi vůbec možná a kterou křesťanství každému zprostředkovává.

Život svatého Antonína popsal svatý Atanáš Veliký. 1 Téměř nezkráceně je umístěn v našich životech svatých, 2 s datem 17. ledna. Kdo si přeje znát více, nalezne tam podrobnosti.

Zde uvádíme světcův život jen v obecných rysech.

Boží vyvolení svatého Antonína k dílu, které vykonal, se v něm projevilo již v dětství. Vyznačoval se tichou, ale zároveň vřelou povahou. Měl sklony k samotářství. To vše jej odpoutávalo od dětských rozpustilostí a nezbedností kamarádů. Nejčastěji zůstával doma v dohledu rodičů. Ti jej opatrovali jako oko v hlavě. Tak také, v odloučenosti od lidí, vyrostl. Z domu vycházel jen do kostela. V takovém rozpoložení a životním uspořádání utvářela milost Boží, kterou dostal při křtu, bez překážky jeho ducha, a to bez zvláštních Antonínových námah. Je nanejvýš přirozené, že velmi záhy pocítil sladkost života v Bohu a zahořel Boží láskou a touhou, jak praví svatý Atanáš.

Doma takovým způsobem života na odpor nenarážel. Rodiče byli totiž stejného smýšlení. Svatý Antonín proto nevykazoval žádné známky touhy po opuštění domova, dokud byli naživu rodiče, kteří jej osvobozovali od nevyhnutelných všedních starostí. Když ale odešli k Pánu, Antonín zůstal jako nejstarší, a proto musel na sebe vzít starost o řízení domu a výchovu sestry. Záhy pocítil veliký rozdíl mezi životem v Bohu a uspěchaným všedním životem a nebylo daleko k neochvějnému rozhodnutí všechno opustit a žít jen pro Boha. V takovém rozpoložení uslyšel v chrámu Pánovo slovo: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi (Mt 19,21). Pak ještě jiné: Nedělejte si proto starosti o zítřek (Mt 6,34). Tak bylo jeho přání stvrzeno božskou pečetí. V těch slovech totiž zaslechl Boží odpověď na otázky vlastního svědomí a zároveň s tím také Boží pokyn a požehnání, vedoucí jej k tomu, aby svá skrytá přání a touhy srdce naplnil. Rozhodl se tedy velmi zásadně. Všechno rozdal a začal žít jedině pro Boha.

První léta v odříkání trávil svatý Antonín stejným způsobem jako jiní v té době známí asketové. Všemu se od nich učil. Je známo, že v poustevnickém asketismu se adepti zříkají všedních starostí. Jejich centrální pozornost je zaměřena na to, jak by se líbili Pánu (1Kor 7,32). Je to stav, který je ustanoven coby nezbytná a podstatná součást Boží církve od samého jejího založení. První zakladatelské zákony mu dali už svatí apoštolové.

Nejprve však asketové – jak se nazývali lidé, kteří se zasvětili tomuto způsobu života tím, že se zříkali světa a všedních starostí – zůstávali ve svých domech. Samotu nacházeli výlučně jen na nějakém nepříliš vzdáleném místě. Tam se oddávali modlitbám, kontemplacím Boha, 3 půstu, bdění a všem dalším asketickým cvičením. Když se však postupem času křesťanství rozšířilo územně a počtem věřících, mnoho asketů začalo své rodiny opouštět. Vzdalovali se za město nebo obec a žili osamoceně v nějaké přírodní jeskyni, v prázdném hrobu nebo ve speciálně zřízené nevelké cele. Nejhorlivější asketové z dob svatého Antonína žili především takovýmto způsobem. A zatoužil je napodobovat také svatý Antonín Veliký.

Počátkem asketického života je poslušenství, 4 což absolvoval rovněž svatý Antonín v napodobování a poslouchání asketů. Podstata poslušenství spočívá v utvrzení křesťanských ctností v srdci a v osvojení si zákonů asketického života pod vedením nejzkušenějších. Křesťanské ctnosti si svatý Antonín přinesl z výchovy. Nyní se ještě měl dozvědět, jaké asketické úsilí je nezbytné pro ty, kdo zahořeli touhou žít podle Boha, a jak je má konat. Za tímto účelem navštěvoval tehdy nejznámější askety a od nich vyzvídal, jak a co dělat. Učil se všemu a vracel se s objevy do svého samotářského útočiště jako s kořistí. Svatý Atanáš uvádí, že takto jako moudrá včela odevšad sbíral duchovní med a ten si ukládal do srdce jako do úlu. Od jednoho převzal přísnou zdrženlivost v jídle, spánek na holé zemi a dlouhotrvající bdění. Od jiného se naučil vytrvalosti v modlitbě, soustředěnosti mysli a kontemplaci o Božích věcech. Od třetího zase pracovitosti, věrnosti zásadám a trpělivosti. Ode všech pak převzal stejného ducha pevné víry v Pána Ježíše Krista a bratrskou lásku ke všem. Takto se v sobě samém snažil propojit vše, čím se vyznačoval každý z nejvýznamnějších otců zvlášť.

Bez ověření svého života životem jiných a bez přátelského vedení nikdo nedosahoval nejvyšších stupňů asketického života. Skrze zmiňované starce 5 si svatý Antonín prověřoval vlastní život a jejich vedení ho neochvějně nasměrovávalo k dokonalosti. V této výchově v poslušenství prožil asi patnáct let. Žil za vsí v hrobce. Nejprve nepříliš daleko, ale postupně se neustále vzdaloval. Přicházel za ním jeden upřímně věřící vesničan. Nosil mu totiž chleba, jedinou stravu svatého Antonína, a za to brával výrobky manuální práce – svatý Antonín totiž žil z práce svých rukou. Celý svůj čas dělil mezi tyto manuální práce, modlitbu a rozjímání nad Božími pravdami Písma. V těchto činnostech ho utvrdil Boží anděl, který se mu zjevil, když ho jednou mořil duch sklíčenosti. 6

O tom, jak v té době plynul jeho život, svědčí Sozomenos. O svatém Antonínovi píše:

„Když poznal, že dobrý život, uvykneme-li na něj, se stává také příjemným, ačkoli ze začátku bývá těžký, vymýšlel si stále přísnější způsoby askeze. Každým dnem se stával zdrženlivějším, a jako by vždy teprve začínal, dával horlivosti novou sílu. Tělesné slasti spoutával prací. Proti duševním vášním se vyzbrojoval v Bohu moudrou nenávistí k nim. Jeho jídlem byl pouze chléb se solí, pil jen vodu a za čas oběda si stanovil západ slunce. Často ale zůstával dva tři dny úplně bez jídla. Dá se říci, že bděl celé noci a den vítal v modlitbě. Spal-li, pak jen okamžik. Spával většinou na holé zemi a jen ta mu byla ložem. Nedopřával si mazání olejem, mytí ani potěchu z dalších radostí, protože to vše zhýčkává tělo. Nesnášel lenost a práce po celý den nezanechal.“ 7

Po takové namáhavé cestě tedy kráčel svatý Antonín. Ale jak známo, takový život se neděje bez boje, stejně jako nebývá světla bez stínu. Kdyby v nás nebyl hřích, neměli bychom ani nepřítele. Projevovalo by se v nás pouze dobro a rozrůstalo by se bez překážky. Avšak existuje jedno i druhé a domáhá se v nás svých práv. Nikdo se ale (vůči hříchu a nepříteli) bez boje ještě neobešel. Je třeba je vysílit a zvítězit nad nimi, aby mohl člověk svobodně pokračovat dál. Síly odporu se však snaží spoutávat ruce a nohy tomu, kdo chce jít dál, ať už je to kdokoli. Proto také Boží milost utvářela ducha svatého Antonína. Vedla jej do boje, aby ho tak vyzkoušela jako zlato v peci. Aby upevnila jeho mravní síly a poskytla mu prostor k aktivnímu konání. Nepříteli bylo umožněno se přiblížit. Asketu však podepírala skrytá pomoc.

Svatý Atanáš tento boj popisuje velmi rozsáhle. Říká, že nepřátelské šípy byly velmi citelné. Ale statečný bojovník je bez váhání odrážel.

Nepřítel se ho nejprve pokoušel vyvést z rovnováhy zármutkem: lítostí nad tím, že opustil svět.

Na jedné straně mu vháněl vzpomínky na urozenost rodu, prý bezdůvodně opomíjenou. Pak na nemalé a zbytečně prý ztracené bohatství a vůbec celé, bez užitku prý odmítnuté životní pohodlí. Ale zejména mu neustále našeptával myšlenky o sestře, kterou prakticky bez čehokoli předal do cizích rukou, aniž by jí poskytl podporu, dohled a útěchu.

Z druhé strany mu našeptával, že si zvolil příliš těžký a tvrdý život bez oddechu. Tělo prý na to není zvyklé, a proto všechny ty újmy nevydrží. Také mu zobrazoval bezměrnou délku takového života, že prý jeho konec je v nedohlednu – bude vzdálen od lidí, bez jakékoli útěchy, v nepřetržitém sebeumrtvování.

Nepřítel těmito našeptáváními u něj podněcoval neustálé myšlenkové zvichření. 8 Svatý Antonín svou důslednou pevností, trvaje neochvějně na svém úmyslu a rozhodnutí, nepřítele nejen odrážel, ale navíc ho pokořoval svojí velikou vírou v to, že všechno, co opustil a co snáší, není nic ve srovnání se štěstím bez konce, které Bůh připravil svým bojovníkům. Byl přesvědčen, že je mnohem vhodnější vyjít Bohu vstříc ve stavu odpoutanosti od všech každodenních a hmotných pout, ba co více – vrhal do prachu nepřítele neustálými modlitbami, které zpět do jeho srdce přitahovaly ty nejsladší duchovní útěchy.

Na této frontě byl tedy nepřítel poražen. Proto se vrhá na mladičkého bojovníka z jiné strany, ze které zpravidla mladé duše rozkládal. Začíná na asketu útočit tělesnou smyslností. V noci ho dráždí a ve dne znepokojuje. Tento boj byl natolik tvrdý a zdlouhavý, že nezůstal skryt ani lidem zvenku. Nepřítel mu vnucoval nečisté myšlenky, ale svatý Antonín je odrážel modlitbou. Nepřítel rozpaloval jeho klín, asketa se však zchlazoval půstem, bděním a všemožným přemáháním. V noci bral na sebe nepřítel ženskou podobu a všemožně se v něm snažil podnítit svůdné touhy, ale asketa se povznášel výš a kontemplací vyšších krás, stejně jako nejživějším uvědomováním si ušlechtilosti, jaké nabývá naše přirozenost v Pánu Ježíši Kristu, mámivé rozkoše rozptyloval. Proklatec podněcoval pocit slasti z požitku, a svatý  9 se mu stavěl na odpor vybuzováním opačného citu: strašlivého hoře z muk ve věčném ohni a z věčně hryzajícího červa. Tak zůstával bez poskvrny. Dotěrnost a ohavnost útoků nakonec vytvářely v bojovníkovi odpor ke všem nečistým hnutím. Hněv vůči nim projevoval se silnou podrážděností. To nepřítele zbavovalo možnosti se k němu vůbec jen přiblížit a byť jen zdálky ho nějak pokoušet a znepokojovat v této věci. Pocit averze a nenávisti k vášnivým hnutím jsou totiž ohnivé šípy, které nepřítele spalují. A tak byl i v tomto ohledu nejúskočnější poražen mládím snášejícím náruživé tělo. 10 Nepřítel ustoupil zahanben, protože služebníkovi Božímu pomáhal sám Pán, který pro nás obětoval vlastní tělesnost  11 a v ní veškerou sílu nepřátel zničil, jak to vyznává každý pravý asketa, a tím opakuje slova apoštola Pavla: Boží milostí jsem to, co jsem (1Kor 15,10).

Ale nepřítel lidí ještě všechny šípy nevystřílel. Když viděl Boží ochranu nad mladým bojovníkem a seznal, že ten vítězí díky své pokoře, usmyslel si jej této ochrany zbavit tím, že v něm podnítí samolibost a domýšlivost. Za tímto účelem k němu přišel v podobě malého černého dítěte a s licoměrným ponížením svatému Antonínovi povídá: „Zvítězil jsi nade mnou.“ Domníval se totiž, že asketa bude vítězství připisovat sobě, začne o sobě smýšlet zvysoka, a tím si rozhněvá Boha, který mu pomohl. Svatý Antonín se jej však zeptal: „A co jsi zač?“ Odpověděl mu: „Jsem duch smilstva. Mám za úkol rozpalovat smyslnou žádostivost a uvádět tělo do hříchu. Už mnohé, kteří se zaslíbili neporušenosti, jsem přelstil. Mnoho těch, kteří řadu let umrtvovali tělo, jsem přivedl k pádu. Tys ale všechny mé sítě zpřetrhal, šípy jsi polámal a mne zničil.“ Svatý Antonín tehdy děkoval Bohu, svému Spasiteli, a zvolal: Hospodin je se mnou, on je můj pomocník a já vítězně shlížím na své nepřátele (Žl 118,7). Pak na nepřítele nebojácně pohlédl, řka: „Černý jsi přišel, protože tvé úmysly jsou černé a zlé. A jako dítě jsi přišel kvůli tomu, že jsi bezmocný. Proto zasluhuješ jedině pohrdání.“ Duch po těch slovech utíkal, jako by jej ohněm spalovali, a už se ke svatému Antonínovi více nepřiblížil. 12

Vítězství nad vášněmi  13 vede k nevášnivosti. 14 Nevášnivost se upevňuje v té míře, v jaké přináší duševní pokoj. Duševní pokoj pak souvisí se slastnými pocity, které přinášejí modlitba a kontemplace Božích věcí. Duševní pokoj probouzí v srdci duchovní teplo (které k sobě shromažďuje všechny síly ducha, duše a těla) a to uvádí člověka do nitra, tam se usazuje, takže člověk pociťuje jen neodolatelnou potřebu setrvávat sám jedině s Bohem. Toto nezadržitelné tíhnutí v nitru k Bohu je druhým stupněm duchovního růstu. A právě k němu se nyní dostal svatý Antonín.

Od té chvíle pobýval ještě více sám. Nicméně stále k němu často přicházel jeden upřímný věřící z jeho rodné obce. Sám pak občas chodíval buď ke starcům, nebo do vesnického chrámu na pobožnosti, zejména však na liturgii. Všechno to bylo ale provázeno jistým rozptýlením, jakkoli se je Antonín snažil odmítat. Duch svatého Antonína, který v jeho nitru zesílil, proto začal požadovat rezolutnější osamocení. Nechtěl nic vidět ani slyšet.

Ukazovalo se, že duše k tomuto stavu přichází sama od sebe, přímou asketickou cestou; zároveň však tento převrat urychlují a zintenzivňují zejména silné nápory v sebeodříkání. Takový podnět se svatému Antonínovi ozřejmil zjevným útokem běsů. Démoni totiž ztratili možnost působit na jeho duši prostřednictvím myšlenek, protože duše se očistila. Začali tedy působit zvenčí. Viditelně se mu zjevovali a připravovali to, čím doufali, že mu uškodí anebo zviklají jeho dobrá předsevzetí. Boží milost to vše dopouští, aby asketa prospíval. Odhaluje mu skrze to vzestup na vyšší stupeň a zároveň jej obdařuje určitým právem získat nad samotnými pokušitelskými duchy moc. Tak tomu bylo také se svatým Antonínem.

V celé této situaci je nejdůležitějším momentem Antonínovo procitnutí u vchodu vesnického kostela, kdy sotva dýchal, a přesto řekl svému příteli: „Odnes mne nazpět do místa mojí samoty.“ Chtěl tím totiž vyjádřit odevzdanost jít třeba i na smrt kvůli životu, který seznával pro sebe za jedině hodný Boha. Znamenalo to rovněž, že chtěl pro Pána skutečně zemřít. Připraven na to byl zcela.

Připravenost zemřít pro Pána a snaha zalíbit se mu je všeporážející zbraň. Vždyť čím lze ještě toho, kdo je takto odhodlán, pokoušet či vylekat?! Tato odhodlanost bývá považována za výchozí podstatu asketismu. Jen je pak zapotřebí vytrvat a pokračovat pevně ve všem bezezbytku. Náš Pán a Spasitel je zakladatelem asketismu. Po celou dobu svého života před sebou viděl vlastní smrt. Definitivně nad ní svým lidstvím zvítězil v Getsemanské zahradě během modlitebního boje. Utrpení a smrt na kříži ve skutečnosti završily to, co tam bylo řečeno. Poté následovalo třídenní očekávání před slavným vzkříšením. Tato cesta prostupuje každou duši, která se rozhodla Pána následovat.

První krok přitom tvoří sebezápor. Ale ať už se zpočátku projevuje v jakkoli malých zárodcích, je v něm vždy kus odhodlanosti podstoupit smrt. Sebezápor pak roste a s ním i odhodlanost, neboť odhodlanost je duší sebezáporu. Kdo dospěje do takového stupně připravenosti, jakou měl Spasitel v Getsemanské zahradě, má před sebou v duchu výstup na kříž. Pak následuje sobotní duchovní očekávání a po něm také duchovní vzkříšení ve slávě Pána Ježíše. A právě toto se nyní odehrávalo v duchu svatého Antonína. Prosbou k příteli, aby jej zanesl zpět tam, kde ho téměř umučili, dokázal, že v jeho duchu bylo to samé, co ve Spasitelově, když Pán v modlitbě v Getsemanské zahradě řekl učedníkům: „Pojďme odsud! Hle, přichází zrádce!“ Svatý Antonín se pak ihned odebral do ještě vzdálenější pouště. V ní přebýval dvacet let v mlčenlivosti. To bylo jeho ukřižováním a sobotním očekáváním vzkříšení v duchu.

Sotva se svatý Antonín vzpamatoval z utrpení, které mu démoni způsobili, vydal se do pouště vzdálené asi dva tři dny cesty od obydlených míst. Tam našel staré opuštěné pohanské obětiště a v něm se zavřel. Byla tam totiž studna s vodou. Chléb mu jednou za půl roku přinášel jeho starý přítel ze vsi. Také tady snášel námahy a asketický boj, a co se s ním dělo, nikdo neviděl. Ale soudě podle toho, jak vypadal, když z uzavření vyšel, lze usuzovat, že to byl čas utváření jeho ducha Duchem Svatým. Dělo se zde to samé, co se děje s housenkou, když se zakukluje. Nikdo nevidí, co se s ní v té době děje. Jako by umřela. Přitom v ní ale zatím působí všeoživující přírodní síla a teprve po určitém čase z kukly vyletí nádherný, pestře zbarvený motýl. Tak tomu bylo i se svatým Antonínem. Nikdo neviděl, co se s ním děje, ale Duch Boží v něm (pro ostatní neviditelně a z velké části také pro samého Antonína nevědomě) vytvářel nového člověka na obraz jeho Stvořitele. Když doba utváření skončila, dostal pokyn, aby vyšel sloužit věřícím. A tak vyšel. Úkol mu usnadňovaly rozmanité dary Ducha Svatého. A tak jako Kristus vstal z mrtvých v Otcově slávě, stejně tak svatý Antonín vyšel nyní v duchem obnoveném životě.

Tím se završilo formování ducha svatého Antonína. Celý následující život pak už nebyl nic jiného než nepřetržité přinášení plodů z toho, co bylo zaseto v prvních dvou obdobích jeho života. Toto třetí období služby pro blaho církve byl jakoby jeho apoštolát. A jako takový byl vysoce plodný. Nakolik plodná a rozsáhlá byla tato služba, může každý vytušit z líčení jeho života, jak jej popsal svatý Atanáš. Sloužil lidem všemi omilostněnými dary. A byly vůbec nějaké, které postrádal? Měl dar konat zázraky, dar moci nad démony, nad přírodními silami a nad zvířaty. Měl dar čtení myšlenek, dar vidět, co se děje kdesi daleko, dar zjevení a vizí. Ale ze všech darů nejplodnější a pro praxi nejrozsáhlejší byl dar slova. A právě tím sloužil menší skupince svých bratří více než kterýmkoli jiným darem.

Svatý Atanáš uvádí, že Bůh obdařil svatého Antonína silným slovem, které zasahovalo hlubiny srdce. Dokázal k prospěchu každého promlouvat s takovou intenzitou, že mnoho významných lidí, od vojáků po prosté občany nebo lidi žijící v blahobytu, opouštělo své všední starosti a stávalo se mnichy. Vždyť kdo z těch, který přicházel ke svatému Antonínovi se smutkem, odcházel neobveselený?! Kdo z těch, který k němu přišel prolévat slzy za zesnulé, nezanechal pláče?! Kdo z těch, který přicházel v hněvu, se nestal krotkým?! Který mnich, jenž upadl do nedbalosti, poté co u něj pobyl, nestal se znovu horlivým a pevným v asketickém boji?! Který z mládenců, když spatřil a poslechl si svatého Antonína, se nezřekl planého veselí a nedal přednost panenské neporušenosti?!  15 Kolik panen už zasnoubených, když jen zdálky spatřilo svatého Antonína, nepřehodnotilo svůj úmysl a nestalo se Kristovými nevěstami?!

Z tohoto svědectví je zřejmé, že svatý Antonín neskrýval zdroj svého od Boha darovaného vědění. Lidé k němu přicházeli především kvůli tomu, aby si ho poslechli, aby přijali slovo pravdy a našli patřičné vedení. A jak praví apoštol, všechny je učil, usvědčoval jejich nesprávnosti, úpěnlivě nabádal. Někdy se jeho slova řinula v hojnosti tak, jak to v jeho životopisu zachoval svatý Atanáš. Jindy vedl řeči méně rozsáhlé, jak o tom svědčí například jeho 20 krátkých proslovů. Spíše se omezoval na stručné výroky, naplněné hutným významem a silou. Tyto krátké výroky pak v nespočetném množství přecházely z úst do úst. Tím se utvářela jakási po mnišských komunitách kolující asketicko-mnišská pravidla, až se nakonec stala součástí patristického literárního odkazu. Jindy zase psal svatý Antonín listy svým duchovním dětem, mnichům z různých klášterů. Vykresloval v nich univerzální rysy života v Ježíši Kristu nebo léčil jednotlivá (duchovní) onemocnění bratří.

Vše, co svatý Antonín vyslovil a co vešlo do písemné tradice, a také vše, co sám napsal, tvoří bohatou stravu pro duši, jež touží být poučena. Kromě rozsáhlé promluvy, která je součástí životopisu svatého Antonína, se nám zachovalo: 20 listů mnichům a 20 krátkých proslovů o ctnostech a neřestech; Rady k ctnostnému jednání ve sto sedmdesáti verších; jeho pravidlo pro mnichy se dvěma dodatky k němu a řada jeho výroků a vyprávění o něm samotném. To vše je vždy inspirativní a poučné a nachází se roztroušené úryvkovitě v různých životech svatých. 16

Listy a proslovy jsou v ruském překladu umístěny do prvních ročníků Křesťanského čtení. 17 Krátké verše jsou součástí Filokalie. Výroky a vyprávění tvoří první kapitolu Ctihodných vyprávění, 18 k nimž lze nemálo doplňků nalézt v našem Abecedním pateriku. 19 V originále lze vše uvedené přečíst v Patrologiae graecae, 20 odtud je také přeloženo vše, co je součástí tohoto souboru.

Milovníkům tohoto druhu literatury zde nabízíme: 21

— Výňatky z listů a proslovů  22

Ty obsahují body 1–15, převzaté z životopisu svatého Antonína Velikého, napsaného svatým Atanášem. Dále následují rady pod čísly 16–68, které byly vyjmuty z listů svatého Antonína, a dále rady pod čísly 69–82, které byly vyňaty z jeho 20 proslovů adresovaných mnichům.

— Rady k ctnostnému jednání ve sto sedmdesáti verších  23

— Pravidla poustevnického života  24

Ve 40. svazku Migneho PG (sl. 1065n) jsou v osmdesáti bodech uvedeny Regulae et praecepta Antonii. Po nich dále následují také jeho: Spiritualia documenta regulis adjuncta a Admonitiones et documenta varia ad filios suos monachos a také další spisy. Přitom je jasné, že se jedná o doplněk předešlých Pravidel. Tyto výroky jsou téhož druhu jako všechny, které jsou uvedeny pod těmito názvy, a to jak obsahově, tak stylem mluvy. Proto jsou zde uváděny v jednom celku a označeny zvlášť. V aplikaci těchto názvů totiž hodláme dodržet přirozený průběh poustevnického života a jeho pravidla.

— Výroky svatého Antonína Velikého a vyprávění o něm  25

Tyto výroky a vyprávění jsou v hojném počtu uvedeny v Apophthegmata patrum. Kromě nich ale existují ještě také jiné, které jsou uvedeny v PG 40 a v našem Abecedním pateriku. Ještě jiné pak uvádí Kassián. Ty jsou obsaženy v různých článcích v patristických sbornících. Namísto toho, abychom je uváděli v původní formě, kvůli čemuž by bylo obtížné je vyhledávat, jsou zde uvedeny v pořadí, které se podobá předchozím pravidlům. Tyto pasáže začínají vyprávěními o odchodu ze světa, jímž vlastně askeze začíná, a dále následují všechny další výroky a vyprávění podle posloupnosti poustevnického života.

— Otázky učedníků a starcovy odpovědi o některých výrocích svatého Antonína Velikého  26

---