Zprávy o životě Evagria Pontského

Filokalie I., Refugium, Olomouc 2019, s. 466–474.

O Evagriovi Pontském, mnichovi ze Skétis a otci, je známo, že se narodil někdy v polovině 4. století ve městě Ivor poblíž euxinského Pontu. 1 Už snad rod nebo schopnosti jeho samého na něj upoutaly pozornost velikých světců té doby: Bazila Velikého, Řehoře Nysského a Řehoře Naziánského. Vyrůstal pod jejich vedením. Díky nim se duchovně rozvíjel a také seznamoval se skutečnostmi víry a životem v našem Pánu Ježíši Kristu. Bazil Veliký Evagria ustanovil lektorem (žalmistou). Řehoř Nysský ho vysvětil na diákona (jáhna) a ponechal v Konstantinopoli během své účasti na 2. všeobecném sněmu. Jistá okolnost však vystavila Evagriovu čistotu v nebezpečí, a tak byl nucen se z Konstantinopole stáhnout do Jeruzaléma. Tam se dlouho nezdržel a vydal se do Egypta. Zde vedl asketický způsob života nejprve v Nitrii, pak v Kelliích 2 a nakonec ve Skétis pod vedením a v přátelství s tehdejšími významnými otci.

Evagriův učedník Palladius o něm – jak zmiňuje Sokrates Scholastikos 3 – v Historia Lausiaca v 73. kapitole píše:

„Bylo by nespravedlivé, kdybychom pomlčeli o velikém díle Evagria, slavného Kristova diákona, muže apoštolského života. Naopak považuji za správné se o tyto údaje podělit se čtenáři k jejich prospěchu a pro oslavení milosti našeho Spasitele. Nejprve tedy popíši, jak se stal mnichem a jak po asketických námahách hodných svého slibu zemřel v poušti ve věku 54 let, jak praví Písmo: Jeho duše odešla k Pánu po letech naplněných žitím podle Boží vůle.

Mnich Evagrius pocházel z Pontu, konkrétně z města Ivoru. Byl synem kněze. Caesarejský biskup svatý Bazil ho vysvětil na lektora v chrámu v Argosu. Na základě Bazilova doporučení si pak jeho bratr, svatý biskup Řehoř Nysský – který získal apoštolskou slávu a byl jedním z nejmoudřejších, oproštěný od vášní a věhlasný svou vzdělaností – všiml Evagriových schopností a vysvětil ho na diákona. Poté společně přicestovali na veliký sněm do Konstantinopole. Svatý Řehoř tam Evagria ponechal u svatého biskupa Nektaria, který byl velmi zkušený v odhalování všech naukových omylů. A Evagrius se v tomto velikém městě proslavil, když slovem odvážně překonával každou herezi.

Stalo se však, že se tento muž, kterého v celém městě ctili pro jeho bezúhonnou morální počestnost, nechal ranit vášnivou láskou k ženě. Sám nám o tom později vyprávěl, když už se z područí tohoto pokušení vymanil. Ta žena jeho lásku opětovala. Pocházela z urozeného rodu. Evagrius se však bál Boha. Ve svém svědomí se styděl. Představoval si bídu takové úhony a jak se budou zlomyslně radovat heretikové, vyjde-li celá věc najevo. Proto se úpěnlivě modlil k Bohu, aby zabránil přání té ženy. Ta však byla vášní rozpálená. Stále naléhavěji se ho snažila vtáhnout do hříchu. Chtěl se od ní vzdálit, nemohl však, neboť pouta povinností ho držela v její blízkosti.

Zanedlouho se mu po usilovných modlitbách, s jejichž pomocí přece jen předešel završení hříchu, zjevil anděl oděný jako vojín biskupův. Vzal ho a vedl jakoby k soudnému stolci. Pak jej uvrhl do žaláře. Šíji mu obtěžkal železnými okovy a ruce spoutal řetězy. Ti, kdo ho navštěvovali, mu o příčině jeho zatčení nic nezmiňovali. Jeho samého však trápilo svědomí. Domníval se, že je žaláři vystaven právě za onu věc. Předpokládal, že manžel té ženy o celé záležitosti informoval soudce. Navíc měl dojem, že se tu koná soud také nad dalšími, kteří spáchali podobný zločin. Z toho všeho v něm vyvstávala krajní úzkost a výčitky. Tehdy ale na sebe anděl přijal podobu jednoho jeho upřímného přítele, který jej přišel jakoby navštívit. Ten vchází do cely nadmíru ohromen a rozesmutnělý, že jeho přítel musí snášet ponižující okovy a sedí v žaláři společně s dalšími čtyřiceti zločinci. Řekl mu: ‚Otče diákone! Kvůli čemu tě tak hanebně drží se zločinci?‘ Evagrius mu odpověděl: ‚Opravdu nevím. Ale tuším, že mě kdosi kvůli své šílené žárlivosti udal, a nyní se obávám, aby si nepodplatil starostu města a nevystavili mě strašlivému trestu!‘ Ten, který se mu zjevil v podobě přítele, dále řekl: ‚Chceš-li uposlechnout mé rady, měl bys z tohoto města odejít, neboť jak vidím, život v něm ti neprospívá.‘ Evagrius mu řekl: ‚Vysvobodí-li mne Bůh z této pohromy, a ty mě přesto i potom v Konstantinopoli ještě spatříš, ať jsem vystaven ještě většímu trestu.‘ Přítel mu řekl: ‚Je-li tomu tak, dobrá. Teď přinesu evangelium a ty na ně budeš přísahat, že z tohoto města odejdeš a staneš se mnichem. Pak tě všeho toho neštěstí zbavím.‘ Evagrius povídá: ‚Přísahám, jak si přeješ, jen mě vysvoboď z toho chmurného mračna.‘ Pak ‚přítel‘ přinesl evangelium a požadoval přísahu. Evagrius mu na evangelium přísahal, že ve městě nezůstane kromě jediného dne, a to pouze proto, aby na loď přenesl své věci. Tím vidění skončilo. Když Evagrius celý rozechvělý vstal, začal střízlivě uvažovat: Dobrá, i když byla přísaha složena ve vytržení, přece jen jsem přísahal. Proto nijak nemeškal a vše, co měl, odnesl na loď. Na ní odplul do Jeruzaléma. Tam se oděl do mnišského roucha a přijala ho Melánie Římská.

Ďábel ale jeho srdce opět zasmušil. Až do takové míry ho znejistěl, že Evagrius svůj oděv opět svlékl, neboť jeho mysl uchvátila ctižádost v řečnictví. Avšak Bůh, který nás všechny chrání před záhubou, také zde Evagria sklíčil další pohromou. Seslal na něj horečku a těžkou nemoc. Ta se táhla celého půl roku, takže zcela vyčerpané tělo mu bránilo pokračovat v již započaté cestě. Když se lékaři vzdali naděje na záchranu, neboť nenacházeli způsob, jak ho vyléčit, svatá Melánie mu řekla: ‚Zdá se mi, můj synu, že s tvou nemocí to není tak jednoduché. No řekni, netíží něco tvou duši?‘ Přiznal se jí tedy ke všemu, co se s ním odehrálo v Konstantinopoli. Světice mu řekla: ‚Slib mi před Bohem, že se rozhodneš pro mnišský život, a i když jsem jen hříšnice, pomodlím se za tebe k Pánu, aby ti daroval zbytek života na pokání a nápravu srdce.‘ Když jí to slíbil, pomodlila se. Evagrius se pak během několika dnů uzdravil. Po uzdravení mu sama mnišský oděv přinesla. Když si ho Evagrius oblékl, odebral se do Egypta. Tam prožil dva roky na Nitrijské hoře. Třetího roku se odebral do pouštní samoty.

Čtrnáct let prožil v Kelliích. Živil se jen chlebem a vodou a jen občas si dopřál nepatrně oleje. V tomto ohledu si nepovoloval žádné ústupky. Nejedl žádnou zeleninu, ani ovoce, ani vinné hrozny. Nepil víno a nemyl tělo. Ano, tak své tělo mořil člověk žijící předtím v hojnosti. Pokušení ho ale ani zde nenechávala na pokoji. Někdy na něj dolehl silně démon smilstva, jak o tom sám vypráví. Tehdy stával po celou noc v zimě nahý ve studni, až mu celé tělo zcepenělo. Jindy když ho zachvátil duch rouhání, čtyřicet dní zůstával bez přístřeší, a tak se vyčerpával. A vůbec, vytrpěl si tolik pokušení od nejrůznějších běsů, že je obtížné je všechny vůbec jen vyjmenovat. Démoni ho dokonce i tloukli.

Avšak úměrně tomu, jak svatý umrtvoval své tělo a silně trpěl, vnitřně ho oživoval Duch Svatý. A když svou mysl očistil, stal se schopným přijmout dar poznání a rozlišování duchů.

Tento skvělý Kristův asketa nám těsně před smrtí říká: ‚Nu vida, už tři roky mě neznepokojovala tělesná žádostivost.‘ Jestliže démon záhuby, nenávidící dobro, po takovém přísném způsobu života a po takových vytrvalých asketických námahách, nepřetržitém bdění v modlitbách, tak silně dorážel na tohoto spravedlivého, kolik si toho pak musejí od tohoto nečistého démona vytrpět lidé z vlastní nedbalosti bezstarostní!

Evagrius se modlil sto modliteb. Sestavil tři knihy. Jsou to tzv. Ἱερά nebo správněji Στιχηρά (Krátké výroky – v podobě veršů nebo podobenství). Dále Μοναχός neboli Λόγος πράκτικος (Praktický traktát), a Ἀντιῤῥητικός (Antirrhetikos – o boji s démony a vášněmi).“ 4

Sokrates Scholastikos 5 se mimo jiné zmiňuje o tom, že Evagrius byl žákem obou Makariů – Egyptského i Alexandrijského – a pod jejich vedením získával filosofii v praxi, zatímco předtím byl filosofem jen slovy. Když přišel z Konstantinopole do Egypta, setkal se s uvedenými muži a začal napodobovat jejich život. Dále Sokrates uvádí dvě okolnosti z Evagriova života, zaznamenané podle jeho vlastních slov. Z nich je patrné, jaké byly vztahy Evagria s Makariem Velikým. První zmínka pojednává o tom, jak se otec Makarius Evagria ptá na rozdílné působení, když si duše pamatuje urážky lidí a když pamatuje urážky démonů. Druhá zmínka se týká toho, jak přišel Evagrius k otci Makariovi a byl unavený po cestě v pouštním horku. Poprosil o trochu vody, ale byl odmítnut. Obě tyto zmínky jsou obsaženy v jeho praktických verších adresovaných Anatolijovi. 6 Dále Sokrates uvádí, že Evagrius o sobě ve své knize Γνωστικός (Gnostikos) píše: „Od spravedlivého Řehoře jsem se naučil, že jsou čtyři ctnosti a rozvaha o nich: uvážlivost, statečnost, zdrženlivost a spravedlivost.“ 7 Kdo je ale tento Řehoř? Podle Palladia je to Řehoř Nysský. Podle Sokrata však Řehoř Naziánský. Druhý prý jej vysvětil na diákona v Konstantinopoli. Nespletl si Sokrates Řehoře Naziánského s Řehořem Nysským? Palladius to musel vědět lépe. Nakonec u Sokrata vidíme ještě následující vyprávění: „Podivuhodný Amún 8 pobýval společně s Atanášem Velikým (Alexandrijským) v Římě. Nechtěl tam vidět nic jiného, jen chrám Petra a Pavla. Pak ho povolal Teofil Alexandrijský do Egypta k biskupství. Amún se však biskupem stát nechtěl. Proto si usekl pravé ucho, aby zohavením těla unikl vysvěcení. Po nějaké době chtěl alexandrijský biskup Teofil přijmout za biskupa Evagria – ten ale utekl také, avšak žádnou část svého těla nezmrzačil. Když se pak setkal s Amúnem, Evagrius mu laskavě řekl: ‚Tos udělal špatně, že sis usekl ucho. Za ten čin se budeš před Bohem zodpovídat.‘ ‚A copak ty se, Evagrie, nebudeš zodpovídat, že sis odsekl jazyk a ze samolibosti jsi nevyužil darovanou milost?!‘ – odpověděl Amún.“ 9

O Evagriově díle Sokrates píše: „Napsal velmi kvalitní knihy. Jedna z nich nese název Mnich. Pojednává o asketické praxi. Druhá se jmenuje Gnostikos a obrací se na člověka, který byl uznán za hodného poznání. Je rozdělena do padesáti odstavců neboli veršů. Třetí kniha se jmenuje Antirrhetikos, jedná se o výbor z božských Písem a pojednává o boji proti pokušitelským démonům. Je rozdělena do osmi částí podle počtu osmi zlých skrytých myšlenek. Mimo to Evagrius sestavil 600 otázek o budoucích věcech a ještě dvě knihy psané ve verších: jedna je určená mnichům žijícím v komunitách čili ve společných klášterech; druhá je napsána pro panny. Jak podivuhodné jsou obě tyto knihy, pozná každý, kdo si je přečte.“ 10

Sozomenos o výše uvedeném Amúnovi uvádí, že byl jedním z duchovně nejvyspělejších bratří, že dosáhl vrcholu nejvyšší moudrosti a byl velmi vzdělaný. 11 Přečetl spisy Origenovy, Didymovy a další duchovní autory. K tomu dodává: „S Amúnem se přátelil moudrý muž Evagrius, muž z nejvzdělanějších, silný rozumem i slovem a schopný především rozlišovat (vnitřní) myšlenky (duchy) vedoucí k ctnosti nebo ke špatnosti. Dokázal je rozebírat tak, aby se první rozvíjelo a druhého se člověk vyvaroval. O tom, jak hluboce byl vzdělán, svědčí jeho knihy. Jeho mravy byly výjimečné. Říkají, že se vyznačoval umírněností a projevoval tak málo ctižádosti a pýchy, že jej zasloužené chvály nepovznášely a nezasloužené výčitky v něm nevzbuzovaly žádné pocity hořkosti. Vyšší moudrosti a pochopení Písma svatého se učil u naziánského biskupa Řehoře, u něhož sloužil v konstantinopolském chrámu jako archidiákon. 12 Měl příjemnou tvář a rád se vybraně oblékal. Kterýsi velmož vypozoroval, že Evagrius udržuje styky s jeho ženou. Vzplanul žárlivostí a chystal se ho zabít. Když už chtěl plán realizovat, Bůh Evagriovi poslal ve snu hrozivé, ale zároveň spásonosné vidění.“ 13 Dál Sozomenos neuvádí nic zvláštního.

Nelze si nepovšimnout, že Sokrates a Sozomenos se rozcházejí v názorech s Palladiem, co se týče údaje, který z obou Řehořů byl Evagriův ochránce a podílel se na jeho vzdělání. Palladius uvádí Řehoře Nysského, zatímco Sokrates a Sozomenos Řehoře Naziánského. Tuto rozporuplnost lze sladit následovně. Na diákona Evagria vysvětil Řehoř Nysský. Zároveň se ale Evagrius znal rovněž s Řehořem Naziánským, od něhož čerpal ponaučení. Když byl Řehoř Teolog (Naziánský) pozván do Konstantinopole k patriarchovi, tehdy se za ním na sněm, který se tam tehdy konal, dostavili též Řehoř Nysský s Evagriem. Evagrius tady mohl plnit funkci archidiákona u Řehoře Naziánského a po skončení sněmu zůstat na radu obou (Řehořů) v Konstantinopoli. Sokrates a Sozomenos se o něm zmiňují jen v rámci jeho působení v Konstantinopoli. Kdežto Palladius uvádí i to, co bylo předtím. Palladius byl přímý Evagriův učedník. Proto mu musíme více věřit, neboť všechny informace získával bezprostředně od Evagria.

Podle PG 14 zemřel Evagrius v roce 399. Jsou zde uvedeny rovněž ohlasy na Evagriovy spisy. Svatý Jeroným mimo jiné píše, že „Evagriovy knihy nečtou jen Řekové po celém Východě, ale rovněž na Západě latiníci v překladu jeho žáka Rufina“. 15

V PG je uvedeno vše, co se z Evagriových spisů zachovalo. Na prvním místě jsou to Verše o činném životě, adresované Anatolijovi. Lze se domnívat, že se jedná o výňatky z knihy, kterou námi uvádění historikové nazývají Mnich. Veršům předchází stručný list Anatolijovi jako úvod k nim. Poté následuje v 71 verších poučení o asketické praxi.

Za nimi následuje Λόγος πράκτικος obsahující 100 veršů. Většina z těchto veršů je však stejného obsahu jako ty, které se nacházejí mezi předchozími 71 verši, proto zde uvádíme jen texty těch veršů, které tam uvedeny nejsou. Protože je jich ale celkem 100, celou tuto část jsme podle toho nazvali Sto veršů o činném životě, znovu adresované Anatolijovi.

V PG dále následuje článek, který se u nás ve Filokalii nazývá poněkud konkrétněji Zásady mnišského života, v nichž Evagrius ukazuje, jak je třeba vést asketický život a vnitřně se soustředit. Stejně je tomu i v řecké Filokalii. Název uváděný v PG je těžké zprostředkovat dokonce s pomocí parafráze. Držme se proto našeho názvu.

Poté následuje 33 veršů s názvem Třicet tři výroků mnicha Evagria. Jejich obsah: odraz duchovního ve viditelném; 25 veršů seřazených abecedně – jedná se o aforistické výroky o duchovních věcech. K posledně uvedeným se pojí dalších 26 výroků, již neseřazených podle abecedy.

Dále následuje další dílo s názvem O osmi zlých skrytých myšlenkách jako součást knihy Antirrhetikos.

A nakonec krátká pravidla určená pro mnichy v komunitách a pro panny. 16

Vše je tu uvedeno v překladu:

— Verše o činném životě, adresované Anatolijovi  17

— Evagriovy výroky o činném životě ve sto verších  18

— Zásady mnišského života, v nichž Evagrius ukazuje, jak je třeba vést asketický boj a vnitřně se soustředit  19

— Třicet tři Evagriových analogií čili přirovnání   20

— Evagriovy výroky o duchovním životě  21

— Další Evagriovy výroky  22

— O osmi zlých myšlenkách Anatolijovi  23

— Další Evagriovy postřehy související s osmi zlými myšlenkami  24

— Rady bratřím žijícím v komunitách a domech pro poutníky  25

— Rady pannám, od téhož autora 26

— Verše o různých špatných myšlenkách 27

— Výroky mnicha Evagria 28

---