Rady svatého Makaria Velikého o křesťanském životě, výňatky z jeho promluv
Filokalie I., Refugium, Olomouc 2019, s. 146–161.
I. Světlý původní stav
II. Temný stav padlého člověka
III. Pán jako tvůrce spásy
I. Světlý původní stav
a) Ústřední cíl a nejvyšší lidské štěstí spočívá v komunikaci s Bohem. Bůh umožňuje člověku, aby v něm spočinul. A člověk nikde nenachází pokoj, jedině v Bohu. Takové příbuzenství tedy pojí člověka s Bohem na základě jeho původního určení ve stvoření
1. Neexistuje žádná větší blízkost a důvěrnost, než jaká je mezi lidskou duší a Bohem a Boha s duší. Bůh stvořil všelijaké druhy stvoření. Je Tvůrce nebe a země, slunce a měsíce, vod, plodných stromů a všemožných druhů živočichů. Ale v žádném z těchto druhů stvoření Pán neodpočívá. Každé stvoření je v jeho moci, avšak oltář si v nich neustanovil a nenavázal s nimi komunikaci. Tak se mu zalíbilo učinit jedině s člověkem. Právě s ním začal komunikovat a v něm spočinul. Což z toho není zřejmá příbuznost Boha s člověkem a člověka s Bohem? (45,5).
2. Jako stvořil Bůh nebe a zemi pro člověka, aby v nich přebýval, stejně tak stvořil lidské tělo a duši jako svůj příbytek. V lidském těle se chtěl usídlit a nacházet v něm radost jako ve vlastním domě. Přitom má zamilovanou duši za nádhernou nevěstu, stvořenou podle jeho obrazu. Proto také apoštol říká: Jeho dům jsme my (Žid 3,6) (49,5).
3. Nesmírně veliká je lidská důstojnost. Jen pohleď, jak ohromné jsou nebe, země, slunce a měsíc. V nich se ale Pánu nezalíbilo spočinout, jedině v člověku. Proto je člověk nejdrahocennější z celého stvoření. Troufl bych si dokonce říci, že je nejdrahocennější nejen ze všech viditelných tvorů, ale také z bytostí neviditelných, tedy duchů, kteří člověku slouží. Vždyť o archandělech Michaelovi a Gabrielovi Bůh neřekl: Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby (Gn 1,26). Ale řekl to o rozumné lidské podstatě. Tou míním nesmrtelnou duši. Je přece psáno: Jako ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí (Žl 34,8) (15,20.41).
4. Proto smyslová a uvážlivá duše může poznat všechny druhy stvoření, ale nikde nenachází spočinutí, pouze v jediném Pánu. A stejně tak Pán v nikom nenalezl zalíbení, pouze v jediném člověku (45,5).
5. Lidská duše se podobá bohaté nevěstě, která se chystá vdát. Ať ji ženich před uzavřením sňatku obdarovává jakýmikoli dárky, neuspokojí ji to, dokud se neuzavře sám sňatek. A duši stejně tak nic neuspokojí, dokud nedosáhne dokonalého společenství s Pánem. Nebo jiný příklad. Když je kojenec hladový, považuje za nicotné perly a drahé oděvy, ale všechnu svou pozornost obrací jen na životodárnou matčinu hruď, aby vychutnal mléko. Tak uvažuj o duši! To znamená, že když vše opustila, hledá jen zakoušení Boha. A jedině tehdy nachází spočinutí (45,7).
b) Jelikož má člověk takové určení, je k němu přizpůsoben od samotného stvoření. Při stvoření mu byl dán jeho cíl
6. Duše – to je něco velikého a přenádherného. Při jejím stvoření ji Bůh tak uhnětl, že její přirozenost neobsahovala žádnou špatnost. Ba naopak, Bůh ji stvořil podle obrazu ctnosti Ducha. Vložil do ní zákony ctností, tj. schopnost věci posoudit, vědění, moudrou uvážlivost, víru, lásku a další ctnosti. To vše podle obrazu Ducha (46,5).
7. Bůh do duše vložil chápavost, vůli a vládcovskou mysl. Rozhostil v ní také vybroušenou jemnost, učinil ji pružně pohyblivou, obratnou a neúnavnou. Daroval jí schopnost v jediném okamžiku přicházet i odcházet a myslí sloužit Bohu, když zachce Duch. Stručně řečeno, stvořil ji takovou, aby se mohla stát jeho nevěstou a společnicí, aby také on s ní mohl být sjednocen. A duše pak je stvořena tak, aby mohla být s Bohem jeden duch. Jak je řečeno: Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch (1Kor 6,17) (46,6).
8. Stejně jako otec rodiny do svého domu shromažďuje nejrůznější dobra, tak také Pán ve svém domě – čili v duši a těle – shromažďuje a zakládá nebeské bohatství Ducha (49,4).
c) V důsledku toho přebývali první stvoření lidé v Bohu a disponovali velikými schopnostmi a štěstím
9. Do přestoupení přikázání byli oděni do Boží slávy. Dokud Adam zachovával přikázání, byl Božím přítelem a s Bohem přebýval v ráji (12,8).
10. V Adamovi přebývalo Slovo a měl v sobě Božího Ducha (12,6).
11. Mysl je původně čistá. Tehdy proto přebývala ve své důstojnosti a kontemplovala svého Vládce. Adam tím, že takto setrvával v čistotě, kraloval nade všemi svými myšlenkami a dosahoval vrcholu blaženosti. Halila jej božská sláva (45,1; 15,23; 12,6).
12. Samo Slovo, které v něm přebývalo, pro něj bylo vším: jak poznáním, tak prožíváním blaženosti, dědictvím i poučením. Také navenek pokrývala první stvořené lidi sláva, takže si neuvědomovali svou nahotu (12,7.10).
13. Člověk žil ve cti a čistotě. Byl vládce všeho, nebem počínaje, nejposlednějšími zákoutími země konče. Uměl rozlišovat vášně. Byl odcizen démonům, čistý od hříchu a všech špatností – byl Boží podobou (26,1).
d) Tato hojnost milosti však v sobě neměla nic donucovacího. Člověk žil svobodně s Bohem a v milosti. Mohl se od nich ale také oddělit. A skutečně se oddělil a padl, stejně jako padli duchové
14. Všechny rozumné bytosti, jimi míním anděly, duše a démony, Stvořitel stvořil čisté a velmi jednoduché. Některé z nich se však nechaly zlákat zlem a přihodilo se jim to kvůli prosazování svévole: ta je dovedla k tomu, že se na základě vlastní svobodné vůle odklonily od skrytých záměrů, pro které byli stvořeni (16,1).
15. Viditelná stvoření jsou spojená jakousi nehybnou přirozeností. Z tohoto stavu, v němž byla stvořena, nemohou vyjít. Vůli nemají. Ty jsi však stvořen podle Božího obrazu a k Boží podobě. Stejně jako je svobodný Bůh a činí, co chce, stejně tak jsi svobodný také ty. Svou přirozeností jsi snadno změnitelný (15,20–21).
16. Naše přirozenost může stejným způsobem přijímat dobro i zlo. Může přijímat jak Boží milost, tak protikladné síly. K ničemu ji nelze nutit (15,23).
17. Stejně tak Adam ze své svobodné vůle přestoupil přikázání, když poslechl Zlého (12,8).
18. Bylo pro něj připraveno veliké bohatství a veliké dědictví. Ale protože záhy podlehl špatným nutkáním a myšlenkám, zahynul pro vztah s Bohem (12,1).
II. Temný stav padlého člověka
a) Když Adam poslechl Zlého, vpadl do jeho otroctví. A Zlý, když Adama ovládl, naplnil ho všemožným zlem
19. Když Adam přestoupil Boží přikázání a poslechl zlého hada, zradil sebe sama. Stal se ďáblovým vlastnictvím. Do duše, tohoto nádherného stvoření, se oděl Zlý. Duše se nazývá tělem zlé tmy, dokud v ní přebývá duchovní temnota. To proto, že duše v ní žije a sama je součástí zlého temného věku. Svědčí o tom také apoštol, když se zamýšlí nad hříšným tělem a tělem smrti. Říká: Aby ztratilo svou moc hříšné tělo (srv. Řím 6,6). A také: Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,24). Duše sice nepochází z Boží přirozenosti, ale ani z přirozenosti zlé tmy. Duše je totiž rozumné stvoření. Je naplněná krásou, je veliká a zázračná. Je nádherná Boží podoba a obraz. Zlo temných vášní do ní vešlo teprve jako následek přestoupení (1,7).
20. Kníže zla a říše tmy člověka nejprve zpustošil. Tím jeho duši obklopil a zahalil temnotou, stejně jako odívají člověka, aby ho učinili králem, a dají mu všechny královské oděvy, aby na sobě od hlavy až k patě nosil vše královské. Stejně tak kníže zla zahalil duši hříchem. Pokryl jím celou její přirozenost a celou ji poskvrnil. Celou ji zpustošil svou říší a neponechal v ní svobodu vůči své nadvládě. Nedotčen v ní nezůstal ani jeden orgán: ani jedna skrytá myšlenka, ani mysl, ani tělo, ale všechno to kníže temnot zahalil do purpuru temnoty. Je-li tělo nemocné, netrpí v něm jen jeden orgán, ale celé je vystaveno strádání. A stejně tak celá duše utrpěla kvůli paralýze špatnosti a hříchu. Zlý celou duši, tuto nezbytnou součást člověka a tento jeho nezbytný orgán, zahalil do své zloby, tedy do hříchu. A tělo kvůli tomu propadlo utrpení a pomíjivosti (2,1).
21. Když apoštol říká: Svlečte člověka starého (Kol 3,9), znamená to, jak dozrát do člověka dokonalého, který se dívá vlastníma očima, uvažuje vlastní hlavou, poslouchá vlastníma ušima, koná vlastníma rukama a chodí (po správných cestách) vlastníma nohama. Zlý totiž pošpinil a přitáhl k sobě celého starého člověka zneuctěného, nečistého, znevažujícího Boha a nepoddajného Božímu zákonu, člověka žijícího jen v hříchu. To proto, aby se už člověk nedíval, jak se na jeho důstojnost patří, ale aby viděl zle, zle slyšel, aby jeho nohy spěchaly páchat zlo, ruce konaly zločiny a srdce smýšlelo ve zlu (2,2).
22. Starý člověk se sebe svlékl člověka dokonalého a nosí oděv říše tmy. Je to háv potupy, nevíry, vzpurnosti, ctižádosti, pýchy, ziskuchtivosti, zvrhlé žádostivosti a další hávy říše temnot: nečisté a zeskvrněné cáry hadrů (2,4).
23. A právě toho chtěl nepřítel dosáhnout, aby Adamovo přestoupení zranilo a zatemnilo vnitřního člověka. Aby paralyzovalo v člověku vládnoucí mysl, jež předtím nazírala Boha. A tak když se jeho očím stala nebeská štěstí již nedostupná, začaly spatřovat už jen špatnosti a vášně (20,4).
24. Duchové zloby spoutávají padlou duši okovy temnot. Takže ta, i kdyby chtěla milovat Pána, nemůže. Vůbec ani nemůže věřit a modlit se, jak by chtěla, neboť od chvíle přestoupení prvního člověka námi zavládla zjevně i skrytě vzdorovitost (21,2).
b) Když Bůh a jeho andělé viděli tento zhoubný lidský stav, litovali padlého
25. Toho dne, kdy Adam padl, přišel Bůh. Procházel se rájem, a když spatřil Adama, velmi ho litoval, můžeme-li to tak říci. Pověděl mu: „Žil jsi v takovém štěstí, a jaké sis jen zvolil zlo! Jaké hanbě po takové slávě jsi jen propadl! Proč jsi teď tak zatemněný, zohyzděný a tak vratký? Po takovém světle jaká tě jen pokryla tma!“ Když Adam padl a pro Boha zemřel, Stvořitel se nad ním slitoval a spolu s ním všichni andělé a všechny síly, nebesa i země, celé stvoření oplakávalo jeho smrt a pád. Tvorstvo totiž vidělo, že jemu ustanovený vládce se stal otrokem vzdorovité a zlé temnoty. Takto tedy Adam zahalil svou duši do tmy, do hořké a zlé temnoty, protože ho opanoval kníže temnot. A byl to právě on (Adam), koho lotři po cestě z Jeruzaléma do Jericha ranami pokryli a zanechali polomrtvého (srv. Lk 10,30) (30,7).
c) Pravda ho však přesto vše vystavila spravedlivému trestu. Zůstal opuštěný jako zpustošený dům
26. Když Adam přestoupil přikázání, byl vyhnán z ráje a uvalil na sebe Boží hněv. Bylo to, jako když se Bůh později rozhněval na židy a vydal Jeruzalém do rukou nepřátelům, aby posvátné město zhanobili, a vládli nad nimi ti, kdo je nenávidí, a už se v Jeruzalému nekonaly svátky ani nepřinášely oběti. Stejně tak se tenkrát Bůh rozhněval na lidskou duši za porušení přikázání. Vydal ji napospas nepřátelům, tedy démonům a vášním. A ti ji poté, co ji nejprve oklamali, zcela ponížili. A duše už neprožívala žádný svátek ani necítila vůni kadidla ani nepřinášela oběť, kterou se kdysi tak ráda oddávala Bohu. To proto, že cesty k tomu, co je v ní nejhodnotnější, zahradily líté šelmy. Uhnízdili se v ní plazi čili zlí duchové. Připodobnila se tak domu, v němž nepřebývá jeho majitel. Ten také pustne a obklopí jej tma. Stane se nepotřebný a zneuctěný. Naplní se nečistotou a odpadem. Stejně tak se duše, když se v ní přestal radovat její Vládce se svými anděly, naplňuje hříšnou temnotou, zahanbujícími vášněmi a vůbec veškerou potupou (12,10; 28,1).
27. Proto na sebe člověk kvůli své nedbalosti vršil klatbu na klatbu: Země trní a bodláčí ti bude plodit (Gn 3,18). A také: Obdělávej zemi, ta ti ale nevydá své plody. Stejně tak země jeho srdce plodila jen trní a hloží. Nepřátelé se podvodem zmocnili jeho slávy a pokryli jej hanbou. Uchvátili jeho světlo a oděli ho temnotou. Zavraždili jeho duši a roztříštili, rozdělili jeho vnitřní smýšlení. Jeho mysl strhli z výšin 1 a člověk Izrael se stal otrokem skutečného Faraona. A ten nad člověkem a jeho věcmi ustanovil biřice a dozorce: zlé duchy. Ti člověka nutí, ať chce, nebo nechce, páchat jejich zlé skutky. Nutí ho žít v nestálosti a chaosu. Když člověka vzdálili nebeskému obrazu myšlenek, svrhli ho ke zlým mrzkostem: k materialismu, k přízemním, pomíjivým a nicotným slovům, myšlenkám a úvahám. Tím totiž, že duše spadla ze své výše, narazila na království nenávistně zaměřené proti člověku, s ukrutnými knížaty, kteří duši nutí pro ně budovat hříšná města špatnosti (47,6).
d) Celé stvoření a celý lidský rod byly kvůli pádu vystaveny tyranii nepřítele a vášní
28. Představ si krále, který žije v blahobytu a hojnosti. Má spoustu služebnictva a to je připraveno neustále plnit jeho příkazy. Došlo ale k tomu, že krále přemohli nepřátelé a odvedli ho do zajetí. Ihned poté, co byl král zajat a odvlečen, jeho služebnictvo a pomocníci ho musejí nevyhnutelně následovat. Stejně tak Adama Bůh stvořil čistého, aby mu sloužil. K dispozici přitom dal Adamovi celé tvorstvo. Adam byl původně ustanoven za pána a vládce celého stvoření. Brzy si ale k němu našlo přístup a začalo s ním rozmlouvat záludné slovo. Adam ho nejprve poslouchal zevním sluchem, pak ale proniklo do jeho srdce, až nakonec zachvátilo celou jeho bytost. Takto kvůli jeho vyplenění bylo vypleněno také celé tvorstvo, ačkoli předtím mu sloužilo a podřizovalo se mu. Každá živá duše proto skrze Adama, kvůli jeho nedbalosti, propadla smrti. Tím byl zahlazen celý Adamův obraz, takže se lidé změnili a dospěli až ke klanění démonům. Plody země, které Bůh tak úchvatně stvořil, přinášejí démonům. Na svých oltářích jim přinášejí chléb, víno a olej. Obětují jim zvířata. Dokonce své syny a dcery přinášeli za oběť démonům (11,5).
29. Od chvíle Adamova přestoupení se duševní vnitřní hnutí odpoutala od lásky k Bohu, rozptýlila se v tomto věku a smísila s hmotným a pozemským smýšlením. A protože Adam přestoupil přikázání, a tím do sebe vstřebal kvas škodlivých vášní, také jeho potomci a celý Adamův rod se dědičně stal podílníkem tohoto kvasu. Při postupném rozmnožování nárůstu se pak v lidech znásobily již dříve v nich působící hříšné vášně. To se projevilo v rozmachu smilstva, nepřirozených zvrácenostech, modloslužebnictví, vraždách a dalších nehorázných činech a to se dělo tak dlouho, až celé lidstvo skrz naskrz prostoupila špatnost. Zlo mezitím v lidech natolik vzrostlo, že se začali domnívat, že žádný Bůh neexistuje. Začali se klanět bezduchým kamenům. Vůbec si už ani nedokázali o Bohu vytvořit jakoukoli představu. Až do takové míry zkazil kvas škodlivých vášní rod starého Adama (24,2).
30. Poté co se člověk odpoutal od přikázání a vystavil se hněvivému odsouzení, opanovalo ho otroctví hříchu. Do jeho nitra vstoupilo zlo jako určitá bezedná hořkost, subtilní a propastná. Jeho duši a její životodárné schopnosti ovládli až do jejích nejzazších zákoutí parazité. Takovým způsobem duši a k ní přisátý hřích připodobňujeme k velikánskému stromu s mnoha větvemi a kořeny rozprostřenými v lůně země. Stejně tak totiž do duše vstoupivší hřích ovládl její životodárné schopnosti až do nejskrytějších míst, až se z něj postupem času stal zvyk a předsudek a ten v každém vzrůstá od kojeneckého věku. Vychovává člověka a vede jej ke špatnostem (41,1).
31. Lazar, jehož vzkřísil Pán, ten samý Lazar, jehož tělo zapáchalo kvůli rozkladu, takže se nikdo nemohl k jeho hrobu ani přiblížit, to je právě obraz Adama. Ten do své duše též vstřebal odporný smrdutý zápach a naplnil ji černí a temnotou. Když ale ty slyšíš o Adamovi anebo o tom zbojníky na smrt zbitém anebo o Lazarovi, nedovol své mysli bloudit sem tam jakoby po horách. Uzavři se a soustřeď v nitru své duše, protože na sobě neseš ty samé vředy, tentýž zápach a tutéž tmu. My všichni jsme syny tohoto zatemněného rodu. Všichni máme na tom zápachu podíl. Stejnou nemocí, jakou trpěl Adam, trpíme také my, kdo jsme vzešli z jeho semene. Jak praví Izaiáš, tatáž nemohoucnost postihla také nás: Samá modřina, jizva, čerstvá rána, nevytlačená, neovázaná, nezměklá olejem (Iz 1,6). Ano, a tento nevyléčitelný vřed sžírá také nás (30,8).
32. Je tomu jako v Egyptě během třídenní tmy, kdy syn neviděl otce a bratr bratra, přítel upřímného přítele, protože všechno zahalovala tma. Stejně tak poté co Adam přestoupil přikázání, co spadl z předešlé slávy a podřídil se duchu světa, také jeho duši zahalil háv temnoty. Jím počínaje až po posledního Adama člověk nespatřil pravého Pána, nebeského Otce, ani dobrosrdečnou a laskavou matku – milost Ducha, ani nejsladšího a nejvytouženějšího bratra – Pána, ani své upřímné přátele – anděly, s nimiž se kdysi společně veselil, radoval a žil v nepřetržité oslavě. Ale nejen před posledním Adamem, ale dokonce i nyní, pro koho nezazářilo slunce spravedlnosti čili Kristus, komu se neotevřely zraky duše, posvěcené pravým světlem, všichni ti jsou pokryti stejnou tmou hříchu. Působí v nich stejná poživačná smyslnost, a tedy podléhají stejnému trestu, neboť nedisponují zraky, jimiž by mohli spatřit Otce (28,4).
e) Nejhmatatelnější důsledek pádu: všude ve světě panuje zmatek
33. Děti tohoto věku se podobají pšenici, vysypané do síta země, jejíž zrna jsou do půdy prosívána vrtkavými úmysly tohoto světa, za neustálého neklidného náporu pozemských záležitostí, tužeb a komplikovaných hmotných představ. Satan otřásá dušemi a jako sítem, tj. pozemskými záležitostmi, tak prosívá celý lidský rod. Od dob pádu, poté co Adam přestoupil přikázání a podřídil se knížeti zla, který jej ovládl, satan nepřetržitým náporem podvodných a matoucích skrytých myšlenek prosívá všechny syny tohoto věku a přivádí je ke srážce v sítu země (5,1).
34. Jako se mezi sebou třou zrna pšenice v sítu, když jím prosévač hýbe, když neustále zrna pohazuje a ty se v sítu převracejí, stejně tak kníže zla všechny lidi zatahuje do pozemských záležitostí. Mate je, uvádí do rozpaků a úzkostí. Nutí je oddávat se nákaze marnivých myšlenek, ohavných tužeb, lnout k pozemským a světským vazbám, čímž neustále uchvacuje a pustoší. Ano, tak pokouší a lapá celý Adamův rod. Ale už Pán předpověděl apoštolům budoucí povstání Zlého proti nim: Satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil ke svému Otci, aby tvoje víra nezanikla (Lk 22,31–32). Slova, která řekl Stvořitel Kainovi, přece zjevně vypovídají o jeho předurčení: Budeš pobíhat a toulat se po zemi v úzkosti (srv. Gn 4,12). Takto jsi skrytý obraz a podoba všech hříšníků. Protože Adamův rod přestoupil přikázání a stal se hříšný, potají na sebe vzal tuto podobu. Lidé jsou uváděni do neklidu nepřetržitě dopadajícími myšlenkami úzkosti, strachu, všemožného zmatku, tužbami a nejrozmanitějšími žádostmi po radovánkách. Kníže tohoto světa znepokojuje každou duši, která se nenarodila z Boha. Podobně jako pšeničná zrna se neustále převrací v sítu, tak rozmanitě znepokojuje lidské skryté myšlenky. Všechny uvádí ve zmatek a chytá je na světské klamy, tělesné libůstky, úzkostlivé obavy a vzruchy (5,2).
35. Pán ale ukázal, že ti, kdo klamání a přání Zlého následují, nesou na sobě podobu Kainova zla. Právě je usvědčoval, když řekl: Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy (Jan 8,44). Proto také na sobě celý hříšný Adamův rod skrytě nese toto znamení prokletí. Jako štvanci a psanci se třesete v sítu země. Satan vás prosévá. Stejně jako se od jednoho Adama po celé zemi rozšířil celý lidský rod, tak také jeden vášnivý kaz pronikl do celého hříšného lidského rodu. Kníže zloby je sám, ale přesto dokáže prosévat všechny nestálými, hmotnými, marnivými a vzpurnými skrytými myšlenkami. A jako samotný vítr může rozvlnit a uvést do pohybu všechny rostliny a semena a jako se noční temnota sama rozprostírá nad celým vesmírem, tak také kníže zla, protože je jakousi pomyslnou temnotou hříchu a smrti, jakýmsi tajemným a bezohledným větrem zachvacuje celý na zemi žijící lidský rod a zmítá jím. Náporem vrtkavých skrytých myšlenek a světských tužeb lapá lidská srdce. Naplňuje temnotou nevědomosti, zaslepení a zapomenutí každou duši, jež se nenarodila shůry a nedokázala se myslí a rozumem přesídlit do jiného života, jak je řečeno: My však máme svou vlast v nebi (Flp 3,20) (5,3).
f) Toto prožívali všichni, ale nikdo nevěděl, co je to za zlo a odkud se vzalo. Považovali totiž tento stav za přirozený
36. Celý viditelný svět, od králů až po nejposlednější žebráky, je celý ve zmatku. Svíjí se v disharmonii a nelítostném boji. Nikdo však nezná příčinu tohoto stavu, tedy kořen zjevného zla, které lidstvu způsobil Adamův pád – onen osten smrti, protože hřích, který vstoupil do světa v podobě jakési rozumné síly a satanovy podstaty, rozesel veškeré zlo. Skrytě působí na vnitřního člověka a na jeho rozum. Zápolí s ním prostřednictvím dopadajících skrytých myšlenek. Lidé však nevědí, že jednají z podnětu nějaké cizí síly. Naopak se domnívají, že je to přirozené a že tak jednají podle vlastního uvážení. Ti však, v jejichž mysli září Kristův pokoj, dobře vědí, odkud se všechno to strašné zlo bere (15,47).
37. Kolik už jen na zemi žilo králů od dob, co na ní žije Adamův rod! A kolik jich ovládlo celou zemi a domnívali se, že nad ně není! Ale ani jeden z nich nedokázal při takové hojnosti poznat ono poškození, které způsobilo přestoupení prvního člověka a vyvolalo rozklad v duši. Zatemnilo ji, takže duše už nedokáže rozpoznat změny, které se v ní odehrály. Konkrétně to, že mysl byla za svůj pád zahalena v hanbu a kvůli slepotě zraků už srdce nevidí onu slávu, na niž před svým zločinem nepřetržitě nazíral náš praotec Adam (45,2).
38. Ano, žili na světě plytcí mudrcové. Někteří z nich ukazovali svou převahu ve filosofii. Jiní se snažili ostatní udivit sofistickou obratností. Další zas byli zdatní ve výmluvnosti. Jiní v gramatice a ještě jiní tepali verše. Další sepisovali dějiny podle zavedených pravidel. Byli rovněž všelijací umělci, kteří se cvičili ve světských uměních. Ale všichni tito byli ve svém nitru uhnízděným hadem otráveni. Proto si neuvědomovali vliv hříchu, který se v nich usídlil. Stávali se prostě zajatci a otroky zlé moci, takže jim veškeré znalosti ani umění nemohly přinést žádný užitek (45,2).
g) Zlo způsobené pádem bylo sice strašné, přesto však člověka úplně nezničilo. Zůstaly v něm projevy duchovního života
39. Netvrdíme, že člověk přišel úplně o všechno a že zcela zničen zemřel. Zemřel však pro Boha a dále žije jen svou vlastní přirozeností (12,2).
40. Člověk zahynul kvůli zločinu, stal se zranitelný a satan zatemnil jeho mysl. V něčem je ale člověk skutečně mrtev, v něčem jiném žije, usuzuje a prosazuje svou vůli (26,1).
41. Člověku i po přestoupení zůstalo vědění. Citelně to zakoušíme v hnutích svědomí. Když vedou lotra před soud a začnou ho soudit, padne dotaz: „Když ses dopouštěl zla, copak jsi nevěděl, že tě chytí a vydají na smrt?“ A lotr si nedovolí říci, že nevěděl, protože mu to bylo známo. A smilník, copak neví, že páchá zlo?! A zloděj neví, že hřeší? Copak lidé, i bez Písma, podle svého přirozeného cítění nevědí, že Bůh existuje?! Jednoho dne nebudou moci říci: „My jsme nevěděli, že Bůh existuje.“ Vždyť hromy a blesky z nebe jim jasně zvěstují: „Což nevíte, že Bůh existuje a řídí stvoření?!“ (12,8–9).
42. Někteří zase byli do omylu uvedeni falešným učením. Proto nesprávně tvrdí, že člověk zemřel definitivně a vůbec nemůže vykonat nic dobrého (46,3).
43. Člověku ale zůstala svoboda, již mu dal Bůh na počátku. Jelikož je stvořen dokonalý, není k dobru připoután jako k nějaké nevyhnutelnosti. Stejně tak ale není připoután ani ke zlu, přestože je zabředlý v hříchu a dělá ze sebe ďáblův příbytek (15,38).
44. Jsi svobodný. Chceš-li zahynout, klidně můžeš, tvá přirozenost se tomu přizpůsobí. Kdo ale chce, podřizuje se Bohu, kráčí cestou pravdy a ovládá své tužby. Lidská mysl se totiž dokáže jako pomocník postavit na odpor a s důslednými skrytými myšlenkami může zvítězit nad neřestnými popudy a odpornými vnuknutími (15,21).
45. Marně se však nadýmají pýchou ti, kdo se domnívají, že pouze vlastní svobodnou vůlí ze sebe vymýtí podněty ke hříchu. Svoboda, člověku dosažitelná, může pouze napomoci protivit se ďáblu. Nedává nám však možnost ovládat vášně dokonale a nepřetržitě. Je přece psáno: Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí (Žl 127,1) (25,1).
46. Zlo v nás totiž působí s veškerou svou silou. Palčivě je cítíme. Našeptává nám nečisté tužby. Avšak není s námi srostlé do té míry, jak jiní v této souvislosti říkají, že zlo je v člověku smíšené s dobrem jako víno s vodou. Připodobnil bych to spíše k tomu, jako když na jednom poli rostou sama o sobě pšenice a sám o sobě plevel. Anebo když se v nějakém domě nacházejí jeho majitel i lupič (16,1).
47. Když svítí slunce a vane vítr, slunce má vlastní tělo a vlastní přirozenost. A vítr má také svou vlastní přirozenost a své tělo. Stejně tak se hřích přisál k duši. Ale hřích i duše mají svou samostatnou přirozenost (2,2).
48. Z pramene tryská čistá voda, přestože na jeho dně leží bahno. Zkalí-li někdo to bahno, zakalí se celý zdroj. Stejně je tomu s duší. Ta také když bývá rozčeřena, srůstá s hříchem. A satan se v hříchu spojuje s duší: oba duchové během třeba smilstva nebo vraždění vytvářejí jeden celek. Je přece řečeno: Kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo (1Kor 6,16). Jindy však zase samostatná duše působí sama o sobě. Kaje se ze svých skutků, pláče, modlí se a snaží se neustále myslet na Boha. Kdyby totiž duše navždy a nezvratně zabředla ve zlu, jak by to vše mohla konat? Satan má ukrutné srdce. Proto v žádném případě nechce, aby se lidé začali kát (16,2).
III. Pán jako tvůrce spásy
a) Pro ty, kdo klesli, je jediná spása: Pán. Pán se slitoval a kvůli naší spáse k nám v lidském těle sestoupil. Svou krví smyl naše hříchy a milostí Ducha Svatého obnovil naši poškozenou přirozenost. Tak nás učinil hodnými jeho Nebeského království
49. Svět se podobá boháči, jenž sice ve svém vlastnictví drží přepychové a honosné vily, žije v přebytku, utápí se ve stříbře a zlatě, má početné vojsko a mnoho služebnictva, ale náhle ho schvátí nemoci a celková slabost. Celé příbuzenstvo se před ním shromáždí, ale bez ohledu na jeho veškeré bohatství nikdo ho nedokáže nemocí zbavit. Stejně tak žádný pozemský lék ani bohatství ani nic jiného není schopno duši zabředlou v hříchu tohoto hříchu zbavit. Jedině samotný Kristův příchod může očistit duši i tělo (45,3).
50. Vzhledem k tomu, že lidský rod je počat v nepravosti a rodí se v hříchu, už od mateřského lůna se stává odcizený. Už od mateřských útrob přebývá v poblouznění. To vše poté co nad Adamem začal vládnout hřích. Bůh se však slitoval. Přišel Beránek Boží, aby svou vlastní silou sňal ze světa hříchy. Předtím ale pevně svázal mocného a potom vysvobodil ty, které mocný shromáždil jako svou kořist. O tom je řečeno: Zajatce zajals (Žl 68,19).
51. Satan a knížata temnot se od chvíle přestoupení přikázání usadili v Adamově srdci, mysli a těle jako na svém vlastním trůně. Proto nakonec přišel Pán a přijal tělo z Panny. Kdyby totiž uznal za vhodné přijít neskrytě jako božský Král, kdo by to snesl? On ale naopak promlouval k lidem prostřednictvím tohoto nástroje – těla. A nakonec Pán zlé duchy, kteří se uhnízdili v lidských tělech, svrhl z jejich trůnů, tedy z našeho chápání a skrytých myšlenek, kterým oni vládli. Očistil svědomí a sám si z lidské mysli, skrytých myšlenek i z těla učinil svůj trůn (6,5).
52. Bůh poručil Mojžíšovi, aby zhotovil měděného hada, vyzvedl jej a přibil na vrcholek stromu. Všichni pak, které nějaký had zranil, byli při pohledu na měděného hada vyléčeni. Mrtvý had už předem přemáhal živé hady, neboť byl předobrazem Pánova těla. Pán totiž své tělo, jež přijal od Marie, pozvedl na kříž. Rozprostřel se na něm jako na stromě a nechal se k němu přibít. Tak mrtvé tělo přemohlo a zabilo hada, který přebývá a plazí se v lidském srdci. Jaký to vpravdě veliký zázrak! (11,8–9).
53. Duše byla po hříšném pádu odjakživa trýzněna nevyléčitelnou paralýzou škodlivých vášní. Nedokázal ji vyléčit ani její bolest ulehčit nikdo ze spravedlivých a později ani nikdo ze soudců, ani z proroků, ani z patriarchů. Přišel Mojžíš, ale ani on nedokázal poskytnout patřičný lék. Byli tu kněží, dary, desátky, slavení soboty, novoluní, omývání, zápalné oběti a všechno ostatní spravedlivé se konalo, jak ustanovil zákon. Duše se však stále nemohla vyléčit a zbavit bahnité záplavy nečistých skrytých myšlenek. A celá její spravedlnost nebyla schopná člověka vyléčit. Tak tomu bylo až do chvíle, než přišel Spasitel, jediný pravý Lékař. Ten léčí zdarma. Sama sebe odevzdal jako výkupné za lidský rod. Jedině on dokázal vykonat ono veliké a spásonosné vykoupení a duši vyléčit. On ji vysvobodil z otroctví a z temnot vyvedl na světlo (20,5–6).
54. Čistě jen ze země vzaté léky, tj. pouhé konání spravedlnosti, nedokázaly duši vyléčit. Nebyly schopné ji obnovit a zbavit té tolik citelné, ale přesto neviditelné paralýzy. Člověka mohl vyléčit jedině zásah shůry. Jedině moc nebeské a božské přirozenosti, dar Ducha Svatého. Života mohl člověk dosáhnout jedině tím, když očistil srdce Duchem Svatým (20,7).
55. Když jde zemědělec obdělávat půdu, musí si s sebou vzít nástroje a oděv vhodné pro tu práci. Stejně tak Kristus jako nebeský Král a jediný opravdový Konatel dobra sestoupil k lidstvu, zpustlému špatností, oděl se do těla a místo nástroje si vzal kříž. Jím opracoval zpustlou duši. Vytrhal z ní trny a bodláčí. Všechen ten plevel hříchu vysekal a celou hromadu býlí pak v ohni spálil. Takto duši opracoval dřevem kříže. Zasadil do ní nádhernou duchovní zahradu, která přináší nejsladší a nejvytouženější ovoce Bohu jako svému Vládci (28,3).
56. Kristus Pán obnovil Nový zákon. Křížem a smrtí rozbořil bránu pekel a hříchu. Vyvedl odtamtud věrné duše, do jejichž niter poslal Utěšitele a uvedl je do svého Království (38,3).
57. Zákon starozákonnímu knězi předpisoval, aby vzal dva holuby. Jednoho aby zabil a jeho krví pokropil toho živého a pak jej vypustil svobodně létat. Tento úkon se stal obrazem a symbolem pravdy. Kristus byl totiž zabit a nás pokropila jeho krev. Ta nás tím okřídlila, neboť nám dala perutě Svatého Ducha a možnost bez zábran se vznášet v božském povětří (47,2).
58. Náš Pán Ježíš Kristus přišel právě kvůli tomu, aby změnil, přetvořil a obnovil lidskou přirozenost a aby duši, kvůli zločinu rozloženou vášněmi, vlastně vytvořil znovu a rozevřel ji Božímu Duchu. Těm, kdo v něj věří, přišel vytvořit novou mysl, novou duši, nový zrak, nový sluch a nový čili duchovní jazyk. Přišel je učinit novými lidmi (44,1).
59. Nepřítel ovládl člověka, protože ten se mu předtím podřídil. Učinil z něj novou bytost podle sebe. Podmanil si člověka tím, že ho obtížil škodlivými vášněmi. Pomazal ho duchem hříchu a vylil do jeho srdce patok všemožné nepravosti. Pán naopak člověka hříchu zbavil. Učinil ho novým člověkem a pomazal Duchem Svatým (44,2).
60. Ve viditelném světě nemůže nikdo sám od sebe přeplavat nebo přejít moře jen tak bez lehké a pohyblivé lodice. Ta je postavena ze dřeva a může se nést po vodě. Kdo by chtěl chodit po moři, utopí se a zahyne. Stejně je tomu s duší. Ta rovněž sama nedokáže přejít, překonat a přeplout hořké moře hříchu, tu neprostupnou rokli zlých sil a temných vášní. Může ji překlenout jedině, přijme-li pohyblivého, lehkého, nebeského a povznášejícího Svatého Ducha, jenž veškeré zlo přemáhá a ničí (44,6).
b) Když Pán lidem zařídil spásu, přeje si, aby každý z těch, kdo chtějí být spaseni, spaseni také byli. Nikoho však nenutí
61. Když na sebe náš Pán Ježíš Kristus vzal starost o naši spásu, celé dílo péče o člověka také dokonal. Od samého počátku lidstvu podával léky skrze otce, patriarchy a soudce, skrze Zákon a proroky, až nakonec přišel on sám a neodmítl hanbu kříže, ale podstoupil smrt. A celá tato námaha, veškerá jeho starostlivost byla vynaložena kvůli tomu, aby ze své přirozenosti zrodil děti v Duchu. Bůh s přízní k člověku svolil, abychom se zrodili shůry z jeho Božství. A stejně jako pozemští otcové se rmoutí, jsou-li neplodní, stejně tak Pán, protože si zamiloval lidský rod jako svůj vlastní obraz, chtěl lidi rodit ze svého božského símě. A pokud někteří takové zrození nechtějí přijmout a nechtějí se narodit z lůna Ducha Svatého, Kristu to působí veliký žal, neboť trpěl a zemřel za každého. Přeje si, aby spásy dosáhl každý (30,2).
62. Pán chce, aby se všichni lidé stali hodnými tohoto zrození, protože za všechny zemřel a všechny povolal k životu. A tento život je zrozením shůry od Boha. Bez tohoto zrození shůry totiž duše nemůže žít. Pán přece říká: Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království (Jan 3,3). Proto všichni ti, kdo uvěřili v Pána, přistoupili k němu, a tím se stali hodnými tohoto zrození, přinášejí svým rodičům na nebesích velikou radost a veselí. Všichni andělé a svaté síly se radují z duše, narozené z Ducha a opracovávané duchem (30,3).
63. Zemědělec rozhazuje všude semínka a přeje si, aby všechna přinesla plody. Poté přichází se srpem, avšak rozesmutní ho, když plody nenachází. Stejně tak Pán si přeje, aby bylo jeho slovo zaseto do lidských srdcí. A stejně jako zemědělec smutní nad neúrodným polem, stejně tak Pánu působí zármutek neúrodné srdce, jež nepřináší plody (32,11).
64. S naší spásou je tomu tak, jako když král najde chudého a neduživého člověka. Nepohoršuje se nad ním, ale léčivými prostředky začne jeho rány hojit. Přenese ho do svých paláců, oblékne do purpuru a diadému a učiní ho spolustolovníkem při bohatých hostinách. Stejně tak nebeský Král Kristus sestoupil k neduživému člověku, vyléčil ho a připojil ke své královské hostině. Přitom však nečiní na vůli žádný nátlak, ale působí poučením, když takovou čest prokazuje (15,28).
65. V evangeliu se píše, jak Pán vyslal služebníky, aby pozvali ty, kdo chtějí přijít, a těm ohlásil: Hostinu jsem přichystal (Mt 22,4)! Ale pozvaní samotní odmítli a vymlouvali se. Jeden třeba: Koupil jsem pět párů býků. Jiný: Oženil jsem se (Lk 14,19–20). Z toho vidíš, že ten, kdo zve, je připraven. Účast odřekli pozvaní. A sami na tom přirozeně nesou vinu. Vidíš, že Pán jim připravil Nebeské království a zve je, aby vstoupili. Nechtějí však (15,29).
66. Pán neustále tluče na dveře našich srdcí. Chce, abychom mu otevřeli, on mohl vejít a spočinout v našich duších a vytvořit si v nás svůj příbytek. Říká přece: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu (Zj 3,20). Kvůli tomu se rád uvolil podstoupit mnoho utrpení. Své tělo vydal smrti, aby nás tak vykoupil z otroctví, mohl přijít k naší duši a vytvořit si v ní svůj příbytek. Poněvadž pro naši duši je on stravou, nápojem, oděvem i ochranou a pokojem. Proto neustále tluče na dveře a přeje si k nám vejít. Přijměme jej tedy a uveďme do svého nitra. Protože jedině on je pro nás potravou a nápojem i věčným životem. A každá duše, která ho nepřijala a již nyní mu v sobě nedopřála spočinutí anebo přesněji řečeno sama v něm nespočinula, nedostává dědictví se svatými v Nebeském království. Nemůže vstoupit do nebeského obydlí. Ty sám, Pane Ježíši Kriste, nás v ně uveď! (30,9).
1 Doslova: Svlékli z výšin. Slovo strhli je vyjádřené archaickým ruským slovesem совлечь, které znamená svléci a používá se v biblickém smyslu. V obdobném významu poté svatý Pavel vyzývá, abychom svlékli starého člověka (srv. Kol 3,9).